Shrnutí

Kapitola se zabývá pokračující krizí demokracie ve Spojených státech a jejími důsledky pro Evropu. Upozorňuje na strukturální slabiny amerického systému vládnutí, jako jsou oslabený Kongres a politické strany, prohlubující se společenská polarizace a rozklad politických norem.

Druhé Trumpovo funkční období představuje kvalitativní zlom, který se vyznačuje ohrožením procedurální demokracie, politickým násilím a zneužíváním státní moci vůči odpůrcům. Spojené státy zároveň přijaly úzce sobecký a dravý přístup k mezinárodním vztahům, čímž narušily dlouhodobá partnerství a spojenectví.

V důsledku toho Evropa čelí nové nejistotě ohledně bezpečnostních závazků USA a musí se jí přizpůsobit posílením vlastní obrany a strategické kultury.

Kapitola se rovněž věnuje proměně informačního ekosystému, v němž sociální sítě zesilují polarizaci a podkopávají důvěru. Zdůrazňuje, že instituce jsou jen tak silné jako lidé, kteří je vedou, a vyzývá jak elity, tak běžné občany, aby se postavili autoritářství.

Evropa se musí z amerického demokratického úpadku poučit, vybudovat odolnost vůči obdobným hrozbám a znovu se přihlásit k principům liberální demokracie.

Klíčová slova: úpadek demokracie, polarizace, transatlantické vztahy, sociální média

Úvod

Spojené státy, které Economist Intelligence Unit od roku 2016 řadí mezi „vadné demokracie“, pokračovaly v tomto sestupném trendu i v prvním roce druhé Trumpovy administrativy (Economist Intelligence Unit, 2025).

Některé problémy, které zatěžují americké vládnutí, mají strukturální povahu a předcházely chvíli, kdy Donald Trump v červnu 2015 ze svého zlatého eskalátoru oznámil, že vstupuje do politiky.

Kongres po řadu let slábl a institucionálně se vyprazdňoval; standardní legislativní proces byl stále častěji nahrazován na poslední chvíli přijímanými zákony nebo rozhodnutími vydávanými formou exekutivních příkazů (Carmines a Fowler, 2017).

Také samotné politické strany ve Spojených státech institucionálně oslabovaly (Stasi, 2018), zatímco stranická polarizace sílila a nabývala stále vyhrocenější podoby (Iyengar a kol., 2019).

Tyto trendy se projevovaly jak během prvního Trumpova mandátu, který sám o sobě představoval zatěžkávací zkoušku amerických politických institucí, tak za během prezidentského úřadování Joea Bidena.

Trumpův návrat k moci v roce 2025 znamenal zásadní zlom hned ve dvou ohledech. V rovině vnitropolitické rozvrátil dosavadní představy o způsobu, jakým je v USA vykonávána moc. V rovině mezinárodní pak zpochybnil globální roli Ameriky, jejíž základní obrysy se po dlouhou dobu opíraly o široký mezistranický konsenzus, který dnes již neexistuje.

V rovině vnitropolitické představuje Trumpovo znovuzvolení přímou hrozbu pro procedurální demokracii a legitimitu volebního procesu. Nikoli proto, že by jeho vítězství v roce 2024 postrádalo legitimitu, ale proto, že popírání výsledků voleb z roku 2020 se stalo trvalou součástí jeho politické identity i programu Republikánské strany.

To zákonitě vyvolává otázku, zda příští předání moci proběhne pokojně.

Trump navíc do popředí americké politiky vrátil násilí: nejprve tím, že hned první den svého prezidentského mandátu omilostnil pachatele útoku na Kapitol ze 6. ledna 2021 (Parloff, 2025), poté tím, že některým svým odpůrcům odebral ochranu tajné služby (Holland, 2025), a nakonec tím, že ve městech, jako je Minneapolis, poštval proti občanům USA agenty federální vlády.

Trump se rovněž nezdráhal využít proti svým politickým oponentům justici, a to včetně členů Kongresu (Slodysko, Tucker, a Richer, 2025) či předsedy Federálního rezervního systému (Mena, 2026).

Jeho první týdny v úřadu se nesly ve znamení masivního a zjevně nezákonného úsilí uzavřít federální úřady prostřednictvím takzvaného DOGE, tedy Úřadu pro efektivitu vlády.

Pomocí nástrojů regulační a antimonopolní politiky a pod hrozbou účelových žalob se Trump snažil podřídit si část mediálního trhu, především zpravodajských stanic jako CBS, ABC a CNN.

Dále upevnil kontrolu nad velkými platformami sociálních médií – X, Meta i TikTok.

Trumpova administrativa se v neposlední řadě zapletla i do mimořádně závažných případů korupce a střetu zájmů, které by pro kteréhokoli jiného amerického politika znamenaly konec kariéry (Center for American Progress, 2026).

Tento vývoj je pro evropské spojence Ameriky zcela zásadní.

Spolu s vnitropolitickými otřesy se proměňuje role Spojených států v globální politice, a to způsobem, který narušuje dlouhodobé představy o amerických zájmech, motivech i způsobech, jimiž Spojené státy vystupují na mezinárodní scéně.

V souladu s Trumpovou rétorikou, sahající až do 80. let 20. století, administrativa Donalda Trumpa jasně ukazuje, že břemeno konvenčního odstrašení v Evropě ponesou především evropské státy.

Podobně znepokojuje nejistá povaha amerických bezpečnostních závazků i spojence v indopacifickém regionu.

Nová Národní bezpečnostní strategie USA a Národní obranná strategie (National Security Strategy of the United States of America; National Defense Strategy) zdůrazňují výsadní postavení USA na západní polokouli, čímž oživují určitou verzi Monroeovy doktríny (Executive Office of the President, 2025; U.S. Department of Defense, 2026).

Pro Evropany by mělo být obzvlášť znepokojivé, že tato nová bezpečnostní strategie zlehčuje ruskou hrozbu a upřednostňuje budoucí „strategickou stabilitu“ mezi Washingtonem a Moskvou (Executive Office of the President, 2025: 27).

Zároveň naznačuje, že Spojené státy by měly podporovat nacionalistické a euroskeptické síly na evropském kontinentu (Executive Office of the President, 2025: 26).

Tento postoj se promítl i do Trumpova přístupu k válce na Ukrajině. Trump otevřeně naléhal na Kyjev, aby přistoupil na územní ústupky vůči Rusku, a členství Ukrajiny v NATO označil za nepřijatelné.

Washington se stáhl z multilaterálních institucí, které sám pomáhal budovat, a přestal je financovat. Na jejich místo nastoupila tvrdá obhajoba vlastních, úzce definovaných geopolitických a ekonomických zájmů.

Ukrajina byla fakticky donucena přislíbit „splacení“ americké pomoci formou privilegovaného přístupu amerických firem k těžbě kovů vzácných zemin.

Na počátku roku 2026 Trumpova administrativa svrhla Nicoláse Madura ve Venezuele, avšak nikoli s cílem nastolení demokracie – zbytek režimu zůstal u moci výměnou za americký přístup k venezuelské ropě.

Cla a hrozby jejich zavedením se stala standardním nástrojem k vynucování hospodářských ústupků od spojenců, včetně Evropské unie, Japonska a Spojeného království.

Stejnou taktiku administrativa uplatnila i vůči Dánsku v otázce Grónska, zde však bez úspěchu.

Srovnání s jinými zeměmi, které prošly procesem demokratického úpadku, naznačuje, že probíhající změny ve Spojených státech bude velmi obtížné zvrátit.

Evropští spojenci, kteří byli dosud závislí na amerických bezpečnostních zárukách a strategickém vedení, by proto měli svůj přístup k USA trvale přehodnotit.

Nejdůležitější z potřebných změn je budování evropských obranných kapacit a sdílené strategické kultury.

Neméně důležité je opustit starý a dlouhodobě zakořeněný návyk pohlížet na Spojené státy jako na převážně blahodárnou sílu v mezinárodních vztazích a zároveň posílit odolnost evropských demokracií vůči stejnému typu demokratického úpadku, jaký nyní sledujeme ve Spojených státech.

Amerika, kterou znaly předchozí generace, už neexistuje

Během Trumpova prvního funkčního období bylo pochopitelné, že evropští spojenci považovali excesy jeho administrativy za odchylku od normálu.

Pokud totiž odhlédneme od prezidentovy pobuřující rétoriky a domácích skandálů, mohlo se první Trumpovo prezidentství jevit jako převážně konvenční republikánská administrativa – snižovalo daňové sazby, doma prosazovalo hospodářskou deregulaci, poskytovalo Ukrajině vojenskou pomoc a přimělo spojence, aby začali zvyšovat výdaje na obranu.

Bylo také možné tvrdit, že Trumpovo zvolení v roce 2016 bylo buď čirou náhodou, nebo výsledkem souboje s výrazně nepopulární soupeřkou.

Dnes je však takový optimismus těžko obhajitelný.

Trump byl v roce 2024 znovuzvolen s přesvědčivým náskokem a jeho veřejná podpora zůstala stabilní i poté, co přistoupil k prosazování některých z nejkontroverznějších prvků své politické agendy.

Ať se to Evropě líbí, nebo ne, americký prezident ztělesňuje politickou sílu, která bude pravděpodobně utvářet veřejný život ve Spojených státech ještě řadu dalších let.

Evropa se navíc ocitla ve slepé uličce se strategií, která dosud převládala v jejím přístupu k Trumpovi.

Strategie založená na kombinaci „transakčního přístupu“, tj. hledání dohod prezentovatelných jako americká politická vítězství, a otevřeného lichocení nepřispěla ke stabilizaci americko-evropských vztahů ani nezabránila protievropskému posunu v rámci Republikánské strany.

Tento trend, jehož představiteli jsou mimo jiné J. D. Vance a Elbridge Colby, se od dob první Trumpovy administrativy dále prohlubuje.

Příznačnými projevy tohoto přístupu se staly dva okamžiky: když generální tajemník NATO Mark Rutte označil Trumpa jako „tatínka“ a ponižující obchodní dohoda, kterou Evropská komise přijala v létě 2025.

V jejím rámci EU souhlasila s desetiprocentními cly na svůj vývoz do Spojených států a přijala závazek investovat do americké ekonomiky 600 miliard dolarů, k nimž se přidaly nákupy amerických energetických surovin v hodnotě 750 miliard.

Závazky týkající se investic jsou nicméně do značné míry formální: EU jako celek není institucí, která by mohla závazně slíbit investice na území Spojených států, stejně jako nemůže garantovat nákupy LNG či ropy (European Commission, 2025b).

Samotná dohoda, jakož i Trumpova hrozba jejího vypovězení v prvních týdnech roku 2026, nicméně představují zásadní předěl v americko-evropské alianci.

Po celou dobu od konce druhé světové války vnímali evropští partneři Spojené státy jako kvalitativně nový typ světové supervelmoci: jako mocnost, která se nevyznačuje expanzivní dravostí a neusiluje o nadvládu jako samoúčelný cíl.

Zatímco Rusko a Čína měly kontrolu nad svými satelitními státy a nad zeměmi, které si podrobily hrubou silou, Spojené státy měly skutečné přátele – alespoň dosud.

Evropané, Japonci i Korejci proto americké vedení obecně vítali a vyhledávali; nemuselo jim být vnucováno, jak tomu bývalo v imperiálních systémech minulosti.

Dobrovolný systém mezinárodní spolupráce, jakkoli byl v praxi nedokonalý, začíná nabývat rysů koloniální nadvlády.

Hrozba uvalení dalších desetiprocentních cel na evropský vývoz – a v případě nepostoupení Grónska Dánskem případně i vyšších – je v poválečných dějinách transatlantických vztahů zcela bezprecedentní.

Trumpova rétorika byla sice zpočátku bagatelizována jako politická exhibice, avšak prezident neustupoval a jeho rétorika nabývala na agresivitě.

Eskalace vyvrcholila hrozbou cel a rovněž dřívější výhrůžkou použitím vojenské síly, kterou bez obalu vyslovil zástupce vedoucího kanceláře Bílého domu (Lotz, 2026).

Tentokrát však byla evropská reakce asertivnější.

Několik zemí vyslalo do Grónska symbolické vojenské kontingenty – nikoli proto, aby čelily případné americké invazi, nýbrž aby zvýšily politickou cenu, kterou by Trump musel zaplatit za případné násilné převzetí ostrova (Smialek a Nierenberg, 2026).

Emmanuel Macron, jinak zpravidla nakloněný dialogu s Trumpem, se navíc rozhodl amerického prezidenta na Světovém ekonomickém fóru v Davosu okázale ignorovat.

Některé dánské penzijní fondy začaly odprodávat americký dluh s odkazem na nepříznivé ekonomické fundamenty (Harring, 2026).

Tento počáteční krok byl sice skromný, evropské finanční instituce však drží více než 3 biliony dolarů v amerických státních dluhopisech, tedy 40 procent všech těchto zahraničních držeb, vedle dalších bilionů dolarů v jiných amerických cenných papírech.

Před čtvrtečním nočním zasedáním Evropské rady se EU chystala poprvé použít „obchodní bazuku“, regulační nástroj proti ekonomickému nátlaku, který byl původně vytvořen jako obrana proti čínskému ekonomickému vydírání.

Ve světle otřesů na finančních trzích Trump od svých hrozeb ustoupil a odvolával se přitom na blíže nespecifikovanou rámcovou dohodu s Dánskem, která zřejmě buď vůbec neexistovala, nebo byla bezvýznamná.

Jakkoli je tato situace bezprecedentní a nová, evropští lídři by měli o transatlantických vztazích začít uvažovat z hlediska moci – tedy z hlediska evropské zranitelnosti a závislosti na Spojených státech, ale také z hlediska pák, které lze vůči současné americké administrativě uplatnit.

Cílem ovšem není urychlit transatlantický rozchod, nýbrž zajistit, aby Evropa dokázala účinně reagovat na typy chování, které byly dříve charakteristické pro její protivníky, avšak nyní se začaly objevovat i v jednání současné vlády Spojených států.

Základním předpokladem úspěchu je pochopitelně vybudování vlastních evropských obranných kapacit nezávislých na Spojených státech.

Dramatická proměna informačního ekosystému

Trumpovo zneužívání práva vůči médiím a dopady oligarchické kontroly mediálního prostoru – jejíž příklady představují televizní stanice CBS či deník Washington Post – přitahují intenzivní veřejnou pozornost.

Tato tradiční média se však zároveň potýkají s klesající sledovaností a úbytkem předplatitelů a stávají se stále méně relevantními.

Mnohem závažnější výzvu pro demokracii, a to na obou stranách Atlantiku, představuje vzestup sociálních médií jako hlavního kanálu politických informací a nedostatečná transparentnost algoritmů, které rozhodují o tom, co lidé vidí.

Klíčovou otázkou proto zůstává, nakolik se demokratické systémy dokážou úspěšně přizpůsobit novým online formám šíření politických informací.

Dopady nových informačních ekosystémů jsou obtížně měřitelné.

Dostupné poznatky nicméně naznačují, že přesahují rámec dobře zmapovaných problémů dezinformací a ruské státem financované propagandy (Zhuravskaya, Petrova, a Enikolopov, 2020).

Protože se tvůrci algoritmů snaží maximalizovat zapojení uživatelů a dobu, kterou lidé na platformách tráví, mají silnou motivaci upřednostňovat kontroverzní a emocionálně působivý obsah, jenž může dále posilovat polarizaci, extremistickou politiku a narušovat důvěru v politické systémy.

Jelikož algoritmy zůstávají pro vnější pozorovatele jakousi černou skříňkou, je obtížné posoudit, zda s nimi nelze manipulovat například tak, aby před volbami přímo nahrávaly konkrétním kandidátům nebo prosazovaly určitá politická témata.

Po útocích ze 7. října se TikTok stal žumpou protiizraelského a antisemitského obsahu (Fox, 2024), který byl pravděpodobně šířen s cílem dále rozdmýchávat polarizaci ve Spojených státech (Adkins, 2023).

Nezávisle na tom Trump při obhajobě svého úsilí zvrátit zákaz TikToku nařízený Kongresem otevřeně poukazoval na svou „dobrou zkušenost“ s touto platformou během voleb v roce 2024 (Shapero, 2025).

Na rozdíl od Spojených států disponuje Evropa právními předpisy, které velkým technologickým společnostem ukládají povinnost odstraňovat nezákonný obsah a dohlížet na nenávistné projevy, dezinformace, politickou reklamu a další související jevy.

Vzhledem k velikosti trhu Evropské unie má tento „bruselský efekt“ skutečný dopad.

V případě porušení pravidel hrozí velkým platformám vysoké pokuty, a to až do výše 6 procent jejich celosvětového obratu.

Akt o digitálních službách (Digital Services Act) zavedl specializovanou instituci, která zkoumá povahu a rizika algoritmů, na nichž jsou jednotlivé platformy založeny, European Centre for Algorithmic Transparency, a zároveň velkým platformám uložil povinnost sdílet s příslušnými orgány svá data (European Commission, 2025a).

Důraz na vymáhání již existujících pravidel je však nevyvážený a ve skutečnosti jej oslabují obavy z napětí s Washingtonem, protože vlivné osobnosti americké administrativy označují prosazování regulace sociálních médií za ohrožení svobody slova a slibují tvrdou odvetu (Atkinson, 2025).

Zavedení účinných a legitimních regulatorních mantinelů pro sociální média se jeví jako nezbytná podmínka pro budování odolnosti evropských demokracií.

V případě úspěchu by Evropa prokázala službu i Spojeným státům: část platforem by své globální chování přizpůsobila evropským standardům.

I bez tohoto efektu by funkční evropský regulatorní model představoval významný referenční bod a posílil by pozici těch aktérů ve Spojených státech, kteří usilují o vymezení jasných hranic velkým platformám a jejich ústřední roli ve veřejném a politickém životě.

Instituce jsou jen tak dobré jako lidé, kteří je vedou

Společenskovědní výzkum demokratického úpadku neboli „backslidingu“ se obvykle zaměřuje na sílu politických a právních institucí či jiné měřitelné charakteristiky demokratických společností.

Cílem je odhalit vzorce, které pomohou pochopit, za jakých podmínek demokratická eroze nastává a jak ji lze zvrátit.

Z tohoto hlediska vykazují Spojené státy již delší dobu značnou zranitelnost.

Podle Indexu právního státu organizace World Justice Project se Spojené státy mezi lety 2016 a 2025 propadly o devět míst (World Justice Project, 2026).

Síla a vliv Kongresu už léta slábnou, takže se tato instituce dnes blíží bezvýznamnosti (Kosar a Drutman, 2020).

Narůstá také stranická polarizace, která podporuje mentalitu hry s nulovým součtem a logiku „my vs. oni“, a tím ztěžuje kompromis i společenskou soudržnost.

První rok Trumpova druhého funkčního období zároveň jasně odhalil druhou stranu mince spojenou s autoritářskými tendencemi.

Kam se poděla role jednotlivců, jejich odpovědnost a občanská odvaha?

Velmi záhy se někteří z nejbohatších lidí planety – titáni technologického průmyslu – rozhodli Trumpovi přizpůsobit, místo aby se mu postavili.

Podobně některé advokátní kanceláře, jako Paul, Weiss, Rifkind, Wharton & Garrison, pod tlakem kapitulovaly už během prvních dnů Trumpovy administrativy a nabídly mu bezplatné služby i jiné formy kompenzace, i když trh tento krok nereflektoval zrovna pozitivně (Khardori, 2025).

Také významné univerzity – Columbia, Northwestern a University of Virginia – uzavřely se současnou administrativou dohody ze strachu, že přijdou o federální financování. Lze tvrdit, že tím učinily ústupky v oblasti akademických svobod.

Politicky členové Kongresu neobstáli tak, jak si situace žádala.

Mnohé z klíčových Trumpových politických kroků – plošná cla, DOGE, vojenská akce ve Venezuele či hrozby vůči Dánsku – mohl Kongres snadno neutralizovat, ale k tomu nedošlo.

Kongres mohl schválit další balík pomoci Ukrajině, odepřít federální financování stále častěji nezákonnému jednání imigračních úřadů a důkladně prověřit představitele administrativy zapletené do zjevných případů korupce.

Zdrženlivost prokázali i zástupci Demokratické strany v Kongresu, kteří na Trumpa nadále nahlížejí prizmatem běžné demokratické politiky, namísto aby k němu přistupovali jako k nebývalé existenční hrozbě.

Tato opatrnost, kterou lze možná přičíst politické obezřetnosti, jen stěží odpovídá častému rétorickému vykreslování Trumpa jako hrozby pro demokracii a americké hodnoty.

Můžeme přitom oprávněně očekávat, že si voliči tohoto nesouladu dříve či později všimnou a politiky za toto pokrytectví potrestají.

Příběh institucionálního odporu vůči Trumpovi však není jen příběhem naprostého selhání.

Soudy se v řadě případů postavily proti administrativě účinně – a Trump se jejich rozhodnutími zatím řídí.

Určitou opatrnost projevil možná ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud, a to jak při výběru případů, které se rozhodl projednat, tak v samotných konečných verdiktech.

To může odrážet neochotu postavit se Trumpovi přímo – snad i v reakci na výhrůžku viceprezidenta Vance, že by se administrativa mohla rozhodnout jeho rozhodnutí nerespektovat.

Existují však i příběhy občanské odvahy.

Katoličtí biskupové se postavili proti krutosti deportací Trumpova režimu.

Předseda Rady guvernérů Federálního rezervního systému Jerome Powell zůstal neústupný i ve chvíli, kdy na něj administrativa podala trestní žalobu.

Ještě přesvědčivěji než elity však často působili obyčejní Američané.

Federální razie v Minneapolisu, která měla být údajně zaměřena na vyhoštění nelegálních migrantů, se zastavila až tváří v tvář širokému odporu veřejnosti a po zabití dvou občanů USA, Renee Goodové a Alexe Prettiho – nikoli v důsledku kroků volených představitelů či elit.

Účinný odpor proti autoritářství samozřejmě vyžaduje jak širokou mobilizaci veřejnosti, tak elity, které dokážou odpor organizovat, usměrňovat a vést.

Americký příklad by měl sloužit jako varování před bezmocí, a to jak pro elity, tak pro širokou veřejnost.

Jednotlivé činy a individuální odvaha mají své důsledky.

Ti, kdo v jiných zemích čelí úpadku demokracie, by nikdy neměli podlehnout představě, kterou jim antidemokratické režimy obvykle záměrně předkládají, že jsou osamoceni a že je jejich odpor staví proti drtivé většině spoluobčanů.

Závěr

Pokračující demokratický úpadek ve Spojených státech má nezpochybnitelné důsledky pro transatlantické partnerství i pro Evropu.

Nejnaléhavější z nich představuje nejistota týkající se amerického závazku k bezpečnosti Evropy a zároveň otázka, jaké partikulární zájmy Washington v evropském prostoru prosazuje.

V Národní bezpečnostní strategii USA se současná administrativa zjevně hlásí k politikám, které by posílily nacionalistické a protiunijní síly, čímž se dostává do ideového i praktického střetu s dlouhodobými politickými strukturami a zájmy Evropy.

Klíčová reakce Evropy musí být založena na schopnosti bránit se a rozvíjet partnerství s jinými podobně smýšlejícími státy, bude-li to nutné i bez Spojených států, aby mohla hájit své zásadní zájmy.

Stále dravější chování Washingtonu opravňuje k mimořádně obezřetnému přístupu namísto vstřícnosti a trpělivosti, které by vycházely z naděje, že současný obrat v americké politice je pouze dočasný.

Zároveň by Evropané udělali dobře, kdyby americký příklad pečlivě studovali, poučili se z amerických chyb a zabránili jejich opakování v rámci EU.

K nejdůležitějším úkolům v tomto ohledu patří určité „zkrocení“, v širokém slova smyslu, divokého a nestabilního informačního ekosystému, který obklopuje dnešní demokracie v online prostoru.

Neméně důležité je však i úsilí o celospolečenskou podporu principů liberální demokracie a o sdílené vnímání hrozeb, které ji ohrožují, aby evropské politické systémy disponovaly dostatečnými protilátkami čelit autoritářským tendencím již v momentě, kdy se objeví.

Doporučení

• Vybudovat vlastní obranné kapacity a rozvíjet partnerství s podobně smýšlejícími státy, a to i nezávisle na Spojených státech.
• Nahradit vstřícnost a trpělivost vůči Washingtonu mimořádnou obezřetností – současný obrat v americké politice nelze považovat za dočasný.
• Důkladně studovat americký příklad, poučit se z tamních chyb a zabránit jejich opakování v prostředí EU.
• Regulovat online informační ekosystém tak, aby byl stabilnější a méně náchylný ke zneužití.
• Budovat celospolečenskou podporu principů liberální demokracie a posilovat sdílené vnímání hrozeb, které ji ohrožují.
• Vybavit evropské politické systémy dostatečnými „protilátkami“ proti autoritářským tendencím – a to dříve, než se naplno projeví.

Literatura

Adkins, Laura E. „Young Americans Are Turning against Israel – and You Can Thank TikTok.” The Forward, 21. prosince 2023.

Atkinson, Emily. „JD Vance Attacks Europe over Free Speech and Migration.” BBC News, 15. února 2025.

Carmines, Edward G., a Matthew Fowler. „The Temptation of Executive Authority: How Increased Polarization and the Decline in Legislative Capacity Have Contributed to the Expansion of Presidential Power.” Indiana Journal of Global Legal Studies 24, č. 2 (2017): 369.

Center for American Progress. „Trump’s Take.” Přístup 28. ledna 2026.

Economist Intelligence Unit. „Democracy Index 2024.” 15. května 2025.

European Commission. „Commission Addresses Additional Investigatory Measures to X in the Ongoing Proceedings under the Digital Services Act.” 17. ledna 2025.

European Commission. „The EU-US Trade Deal: Restoring Stability and Predictability.” 27. července 2025.

Executive Office of the President. „National Security Strategy.” The White House, listopad 2025.

Fox, Mira. „How Fast Does TikTok Send Users Down the Antisemitic Rabbit Hole?” The Forward, 25. ledna 2024.

Harring, Alex. „Danish Pension Fund to Sell $100 Million in Treasurys, Citing ‘Poor’ U.S. Government Finances.” CNBC, 20. ledna 2026.

Holland, Steve. „Trump Strips Security Detail from Former Adviser Bolton.” Reuters, 21. ledna 2025.

Iyengar, Shanto, Yphtach Lelkes, Matthew Levendusky, Neil Malhotra a Sean J. Westwood. „The Origins and Consequences of Affective Polarization in the United States.” Annual Review of Political Science 22, č. 1 (11. května 2019): 129–46.

Khardori, Ankush. „The Fallout Is Growing on Trump’s Deals With Law Firms.” Politico, 10. července 2025.

Kosar, Kevin R., Timothy M. Lapira a Lee Drutman. Congress Overwhelmed: The Decline in Congressional Capacity and Prospects for Reform. Chicago: University of Chicago Press, 2020.

Lotz, Avery. „Miller Says No One Would Stop U.S. from Seizing Greenland.” Axios, 6. ledna 2026.

Mena, Bryan. „Federal Prosecutors Open Criminal Investigation into the Fed and Jerome Powell.” CNN, 12. ledna 2026.

Parloff, Roger. „Trump Pardons or Commutes Terms of All Jan. 6 Rioters.” Lawfare Media, 20. ledna 2025.

Shapero, Julia. „Trump Says He Had ‘Very Good Experience with TikTok’ as Court Considers Ban.” The Hill, 14. ledna 2025.

Slodysko, Brian, Eric Tucker a Alanna Durkin Richer. „Document Shows DOJ Examining the Handling of Mortgage Fraud Investigation into Sen. Schiff.” PBS, 20. listopadu 2025.

Smialek, Jeanna, a Amelia Nierenberg. „A Few Dozen European Troops in Greenland Set Off Trump.” The New York Times, 20. ledna 2026.

Stasi, Anthony. Fractured Parties: How Recent Elections Have Exposed Weaknesses in American Political Parties. Londýn: Bloomsbury Publishing, 2018.

U.S. Department of Defense. „National Defense Strategy.” Leden 2026.

World Justice Project. „WJP Rule of Law Index.” Přístup 28. ledna 2026.

Zhuravskaya, Ekaterina, Maria Petrova a Ruben Enikolopov. „Political Effects of the Internet and Social Media.” Annual Review of Economics 12 (2020): 415–38.