Shrnutí
Období mezi publikací Putinova eseje O historické jednotě Rusů a Ukrajinců v červenci 2021 a plnohodnotnou invazí Ruska na Ukrajinu dne 24. února 2022 představuje jeden z určujících momentů 21. století.
Těchto šest měsíců se vyznačovalo rozsáhlým ruským hromaděním vojenské techniky, eskalací rétoriky, ultimáty, ale také zásadními rozhodnutími na straně Západu, jako bylo zastavení projektu Nord Stream 2, a intenzivní diplomacií mezi Ruskem a Západem.
Při pohledu zpět je zřejmé, že diplomacie selhala. Rusko zahájilo útočnou válku proti Ukrajině a Západ jí nedokázal zabránit.
Vzhledem k tomu, že Rusko nedává žádné náznaky ústupu od svých ambicí vůči sousedním zemím a vše nasvědčuje jejich dalšímu růstu, musí Západ počítat s dlouhým obdobím vyhrocených diplomatických vztahů, přetrvávajících vojenských hrozeb a soustavných provokací vůči členským státům NATO.
Současné období trvalé regionální nestability vyžaduje, aby Západ rétoricky i strategicky odrazoval Rusko od jakýchkoli budoucích pokusů o útok na země východního křídla NATO.
Tato kapitola zkoumá klíčové diplomatické momenty mezi červencem 2021 a 24. únorem 2022, analyzuje zásadní chyby západních zemí a nabízí strategická ponaučení a doporučení pro současnou i budoucí diplomacii vůči Rusku.
Klíčová slova: Rusko, Ukrajina, odstrašení, diplomacie, NATO, Západ
Úvod
V dějinách 20. století najdeme několik období, která bývají označována jako „předválečná“. Každé z nich bylo utvářeno specifickými okolnostmi: atentátem, krizí a diplomatickou aktivitou v létě 1914 či vyjednáváním, hrozbami, pakty a následnou agresí v posledních týdnech léta 1939.
V podobném smyslu lze za historicky významné považovat i období let 2021–2022. Nahlíženo z perspektivy počátku roku 2026 lze konstatovat, že žijeme ve světě, který se od světa roku 2021 výrazně liší.
Šest měsíců mezi publikací eseje Vladimira Putina O historické jednotě Rusů a Ukrajinců v červenci 2021 (Putin, 2021) a začátkem plnohodnotné invaze dne 24. února 2022 se vyznačovalo rozsáhlým ruským hromaděním vojenské techniky, eskalací rétoriky, ultimáty, zásadními rozhodnutími Západu i intenzivní diplomacií.
Zpětně je zřejmé, že diplomacie selhala, nebo přesněji řečeno, že selhala snaha o odstrašení, protože Rusko válku skutečně zahájilo.
Tato kapitola si klade za cíl připomenout období mezi Putinovým esejem a 24. únorem 2022, a to se zvláštním důrazem na diplomacii Západu vůči Rusku a na nutnost poučit se z tehdejších chyb.
Autor vychází z předpokladu, že Západ by měl být připraven na nové období eskalace podobného druhu, tentokrát namířené proti zemím východního křídla NATO a zahrnující jak vojenskou eskalaci, tak ultimáta a provokace.
Současné ruské hybridní útoky proti státům NATO s největší pravděpodobností představují jakousi „fázi nula“, tedy přípravu na potenciální budoucí útok (ISW, 2025).
Z tohoto důvodu bude velmi pravděpodobně zapotřebí účinné diplomacie i odstrašujících kroků vůči Rusku.
Interpretační rámec a Ženeva
Kdykoli se historici přou o příčiny klíčových událostí moderních dějin, zpravidla si zvolí určitý časový bod, od nějž odvíjejí svůj výklad.
Tradiční interpretace první světové války často začíná pruským vítězstvím nad Francií v roce 1871, uzavřením Entente Cordiale v roce 1904 nebo porážkou Ruska v rusko-japonské válce v roce 1905.
V případě roku 2022 se však analýzy rozcházejí. Některé kladou počátek do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, jiné jej spatřují v nástupu Vladimira Putina do prezidentské funkce v roce 2000 a další zdůrazňují různé mezníky postupného návratu k imperiálnímu myšlení.
Mezi obvyklé referenční body patří Oranžová revoluce v roce 2004, Putinův projev o stavu národa z roku 2005, v němž označil rozpad SSSR za „největší geopolitickou katastrofu století“ (Putin, 2005), ruská invaze do Gruzie v roce 2008, summit NATO v Bukurešti, majdanské protesty v roce 2013 či anexe Krymu a útok na Donbas v roce 2014.
Všechny uvedené události, stejně jako mnohé další z nedávné historie, mají zásadní explanační hodnotu. Žádná z nich však sama o sobě plnohodnotnou invazi v roce 2022 nepředurčila jako nevyhnutelný důsledek.
Prostor pro aktivní jednání přitom stále existoval: na Ukrajině při rozhodování o směřování země, v Rusku pod vedením Putina a jeho vnitřního kruhu při zvažování útočné války a na Západě při vedení diplomacie, která mohla zásadně ovlivnit rozložení sil na Ukrajině, v Rusku i v širším regionu.
Základní premisou této kapitoly proto je, že plnohodnotná ruská invaze nebyla historicky nevyhnutelná, nýbrž představovala výsledek stovek rozhodnutí přijatých v Moskvě, Kyjevě a v řadě západních hlavních měst.
V březnu 2021 zahájily ruské ozbrojené síly rozsáhlé vojenské cvičení, jedno z největších za poslední desetiletí. Významné kontingenty byly přesunuty ze Sibiře do Voroněže a z východního Kavkazu na Krym (Muzyka, 2022).
Vojenská cvičení tohoto typu nebyla sama o sobě ničím neobvyklým. To, co toto konkrétní cvičení odlišovalo, byl jeho rozsah.
Stojí rovněž za zmínku, že ruská oficiální rétorika se v té době zásadně neměnila, nestala se výrazně agresivnější a zůstávala v souladu s dřívějšími ruskými výroky.
Dne 16. června 2021, tedy v době, kdy se začínala zklidňovat situace kolem pandemie covidu-19, se v Ženevě setkali Joe Biden a Vladimir Putin.
Jejich první a zároveň jediné setkání v roli prezidentů se nakonec ukázalo jako mnohem méně významné, než se očekávalo. Oba schůzku popsali jako konstruktivní a sporné otázky, jako byly Ukrajina či takzvaná „expanze“ NATO, nepředstavovaly hlavní body jednání.
Od eseje k ultimátu
Změna v ruské rétorice – náhlá, zarážející a nepochybně asertivní – se odehrála spolu s publikací Putinova eseje v polovině července 2021 a signalizovala nový, konfrontačnější postoj.
V Langley ve Virginii se rozsvítila varovná kontrolka. CIA esej okamžitě vyhodnotila jako signál počátku nebezpečné nové fáze v uvažování Kremlu (Matthews, 2023).
Putin v eseji explicitně tvrdí, že neexistuje žádná země jménem Ukrajina. Podle něj je Ukrajina historickou anomálií a její skutečná suverenita může existovat pouze v partnerství, což v překladu znamená v unii s Ruskem.
To bylo naprosto bezprecedentní. Ne nutně po obsahové stránce – Putin již dříve ukrajinskou státnost zpochybňoval –, ale po stránce formální. Vydat takové pečlivě formulované prohlášení písemně a otevřeně v něm popřít samotné právo jiné země na existenci bylo něco zcela nového i v Putinově případě.
Léto 2021 v Evropě bylo obdobím očekávaných změn, neboť po šestnácti letech se chystala opustit vrcholnou funkci německá kancléřka Angela Merkel.
Merkel byla bezpochyby jednou z hlavních osobností stojících za snahou Evropy vybudovat stabilní a kooperační vztahy s Ruskem, a to i po událostech v Gruzii v roce 2008 a na Ukrajině v roce 2014 (Lough, 2021).
V srpnu 2021 se Merkel setkala v Moskvě s Putinem. Ústředním motivem Putinových vyjádření po setkání s kancléřkou bylo tvrzení, že Ukrajina neplní závazky vyplývající z Minských dohod a že kyjevská vláda v podstatě opustila cíl dosažení „mírové dohody“ (Roberts, 2022).
Šlo o první Putinův komentář k Ukrajině po publikaci zmíněného eseje. Zpětně není těžké rozpoznat vzorec, který se začal rýsovat už v létě 2021.
Později se ukázalo, že zlomovým bodem byl říjen 2021. Díky proniknutí amerických zpravodajských služeb hluboko do právní, bezpečnostní, politické a zpravodajské sféry v Rusku byla CIA schopna vyhodnotit, že Rusko připravuje invazi na Ukrajinu, a tuto informaci předat politickému a vojenskému vedení.
Ředitel CIA William J. Burns, který následně navštívil Moskvu a jednal přímo s Putinem, dospěl k závěru, že Putin dosud neučinil nezvratné rozhodnutí zahájit útok. Přesto však v americké vládě převládal odhad, že invaze je velmi pravděpodobná (Washington Post, 2022).
Jejich schůzku lze chápat jako modelovou situaci pro následné diplomatické úsilí. Jak se později potvrdilo, byly během ní formulovány klíčové principy politického postoje USA, který vrcholné americké vedení zastávalo až do invaze.
Tento postoj stál na čtyřech základních principech:
- žádná přímá vojenská konfrontace mezi USA či NATO a Ruskem,
- zamezení válce na území Ukrajiny,
- udržení jednoty v NATO,
- posílení postavení Ukrajiny tím, že jí budou poskytnuty prostředky k obraně vlastního státu.
Vnitřní logika tohoto rámce však byla zásadně chybná.
Ačkoli je pochopitelné, že Spojené státy nebyly ochotny poskytnout Ukrajině plnou vojenskou podporu, volba těchto principů se ukázala jako problematická.
Prvořadý měl být čtvrtý bod. V případě neexistence životaschopného ukrajinského státu se totiž výrazně zvyšuje pravděpodobnost následného konfliktu mezi Ruskem a NATO.
Za takových podmínek by se konflikt téměř jistě rozšířil na širší území, což by podkopalo cíl zabránit válce i soudržnost NATO.
Kolaps Ukrajiny by navíc radikálně destabilizoval východní křídlo NATO, neboť Rusko by pak sdílelo přímou hranici nejen s Estonskem, Lotyšskem, Litvou a Polskem prostřednictvím Kaliningradské oblasti, ale také s Rumunskem, Maďarskem a Slovenskem.
To by nevyhnutelně vedlo k dalšímu napětí v otázkách jednoty Aliance a regionální bezpečnosti.
Někteří západní analytici rizika spojená s opatrným postojem USA rozpoznali.
Keir Giles z Chatham House dospěl k závěru, že tento typ západního postoje – spoléhání na jinak spolehlivá zpravodajská hodnocení ruských plánů při současné zásadní zdrženlivosti vůči aktivním krokům směřujícím k odrazení Ruska a podpoře Ukrajiny – ve svém důsledku vyzníval jako:
„Víme, co se chystáte udělat, ale nebudeme proti tomu nic podnikat.“ (Giles, 2025)
V prosinci 2021 se situace dále vyostřovala. Rétorika ruského vedení nabírala na intenzitě.
Dne 1. prosince Putin prohlásil, že přesun vojenské infrastruktury NATO blíže k ruským hranicím představuje zvýšení hrozby vůči jeho západní hranici (Military Times, 2021).
Ve stejný den, kdy se ministři zahraničí zemí NATO setkali v Rize, uvedl generální tajemník Jens Stoltenberg, že „jakákoli budoucí agrese Ruska [vůči Ukrajině] by Rusko přišla draho a měla by pro Rusko závažné politické a ekonomické dopady“ (Stoltenberg, 2021).
Následujícího dne Lavrov během svého pobytu ve Švédsku oznámil, že Rusko brzy zveřejní návrhy na zastavení expanze NATO směrem na východ, protože podle něj je „naprosto nepřijatelné, aby se z našich sousedů stalo předmostí pro konfrontaci“ (Roberts, 2022).
Po formálně neutrálním setkání Lavrova s ministrem zahraničních věcí USA Antonym Blinkenem uvedla tisková zpráva amerického ministerstva zahraničí, že „Spojené státy a naši spojenci jsou připraveni uvalit citelné finanční sankce“ (Blinken, 2021) v případě vstupu Ruska na území Ukrajiny.
Tento typ rétoriky přetrvával až do počátku samotné války: Rusko opakovaně bilo na poplach kvůli takzvané „expanzi NATO“, zatímco USA a jejich spojenci odpovídali obecnými a neurčitými hrozbami ekonomických a politických důsledků.
Při setkání Lavrova a Blinkena oba představitelé odkazovali na nadcházející rozhovor Joea Bidena a Vladimira Putina, který se uskutečnil 7. prosince 2021 prostřednictvím videokonference.
Pomineme-li zdvořilostní formulace o potřebě prohloubit vzájemný dialog, Rusko uvedlo, že „je to NATO, kdo činí nebezpečné pokusy o dobytí území Ukrajiny a buduje svůj vojenský potenciál na našich hranicích“, zatímco Spojené státy prohlásily, že v případě další eskalace ze strany Ruska jsou připraveny přijmout opatření, která nebyla zavedena po ruské agresi proti Ukrajině v roce 2014 (Sanger a Crowley, 2021).
V následných komentářích k tomuto rozhovoru Putin v podstatě prohlásil, že Rusko brzy předloží návrh „řešení“ problému spojeného s přesuny vojsk NATO na východní křídlo.
Pozornost si zaslouží skutečnost, že ani jedna ze stran tehdy ani později nebyla ochotna mluvit o „válce“ či „invazi“. Místo toho byl soustavně používán eufemismus „eskalace“, ačkoli, jak dnes víme, americké zpravodajské služby rozsah ruských záměrů chápaly jednoznačně (Washington Post, 2022).
Bod zlomu
Málokdo na Západě očekával, co bude následovat.
Dne 17. prosince zveřejnilo ruské ministerstvo zahraničních věcí dva návrhy smluv určené NATO a Spojeným státům, které předpokládaly omezení aktivit NATO v Evropě.
V tomto kontextu ruský náměstek ministra zahraničních věcí Sergej Rjabkov dodal, že pokračující „agresivní eskalace bezpečnostní situace“ ze strany USA a NATO je „extrémně nebezpečná“ (Deutsche Welle, 2021).
Rozsah ruských požadavků byl ohromující. Rusko v podstatě navrhovalo dohody směřující k zásadní revizi evropského bezpečnostního uspořádání po skončení studené války.
Klíčové požadavky zahrnovaly:
- právně závazné zastavení expanze NATO, zejména ve vztahu k Ukrajině,
- návrat vojenské přítomnosti NATO do stavu před rokem 1997,
- omezení vojenské přítomnosti USA a NATO v blízkosti ruských hranic prostřednictvím zákazu raket středního doletu,
- omezení strategických vojenských aktivit,
- zákaz předsunutých jaderných zbraní.
Jako celek tyto návrhy implikovaly uznání ruské sféry vlivu a výrazné omezení svobody jednání NATO ve východní Evropě (Pifer, 2021).
Jeden vysoce postavený zdroj v Londýně tehdy tyto dokumenty popsal jako „bizarní“ (Matthews, 2023).
Prvotní reakcí Západu byl šok spolu s opětovným potvrzením již dříve formulovaného postoje, že rozhodnutí o dalším vývoji NATO musí činit Aliance sama.
Požadavek na zastavení expanze NATO byl odmítnut, přičemž NATO zopakovalo, že Rusko nemá právo veta na rozhodování uvnitř Aliance, a zároveň potvrdilo platnost politiky otevřených dveří.
Generální tajemník Stoltenberg uvedl, že rozhovory s Ruskem musejí nejprve řešit bezpečnostní obavy NATO a zároveň se musí týkat i Ukrajiny.
USA oznámily, že v otázce Ukrajiny nadále podporují princip „nic o vás bez vás“ (Al Jazeera, 2021).
Podstatné však je, že v dané době nedošlo k žádnému společnému prohlášení nejvýznamnějších představitelů NATO ani ke společnému a jednoznačnému odmítnutí ultimáta.
Během hovoru Bidena s Putinem, který se odehrál 30. prosince a patřil k jejich posledním rozhovorům, Putin Bidenovi zopakoval, že návrh smluv představuje zásadní ruské stanovisko k evropské bezpečnosti.
Bílý dům po jednání uvedl, že americký prezident dal jasně najevo, že „Spojené státy a jejich spojenci budou rázně reagovat, pokud Rusko podnikne další invazi na Ukrajinu“ (BBC, 2021).
Je vysoce pravděpodobné, že Rusko neočekávalo, že by NATO toto ultimátum naplnilo. Zdá se spíše, že ultimátum sloužilo jako nástroj ospravedlnění, v podstatě jako casus belli.
Příznačné přitom je, že nebylo nikdy formálně staženo a v tomto smyslu zůstává de facto stále na stole.
V průběhu ledna 2022 se zdálo, že Spojené státy stále více resignují na možnost Rusko od útoku na Ukrajinu odradit.
Americká diplomacie vstoupila do nové fáze, jejímž hlavním nástrojem se stala hrozba přísnými sankcemi.
Washington zdůrazňoval ekonomické důsledky, jimž by Rusko čelilo v případě invaze, zatímco začal evakuovat personál americké ambasády v Kyjevě.
Jednotu západní diplomacie dále komplikovala rozdílná zpravodajská hodnocení.
Zatímco americké zpravodajské služby opakovaně varovaly před bezprostředností ruské invaze – a v tom se shodovaly s britskými a pobaltskými kolegy –, velcí evropští hráči, zejména Německo a Francie, zůstávali skeptičtí.
Tuto skepsi živily vzpomínky na dřívější selhání amerických zpravodajských služeb, od Iráku v roce 2003 po Afghánistán v roce 2021.
V kritickém okamžiku tak podkopávala soudržnost Západu a odhalovala hlubokou nejednotnost v přístupu k Moskvě.
Jeden z nejhorších okamžiků nastal 19. ledna 2022.
Prezident Biden tehdy naznačil, že „drobný vpád“ ze strany Ruska by mohl vyvolat jinou reakci Západu než invaze v plném rozsahu (CNN, 2022).
Přestože bylo toto prohlášení vzápětí korigováno, zaselo nežádoucí nejasnost v okamžiku, kdy bylo pro Západ zásadní vysílat jednoznačné a konzistentní signály (BBC, 2022).
Tato epizoda svědčila o nedostatečném porozumění strategickému kontextu a byla následně hodnocena jako diplomatický přehmat Washingtonu.
Přibližně ve stejném období Biden vágně naznačil, že budoucí vztah Ukrajiny k NATO by mohl být předmětem rozhovorů s Ruskem, čímž dojem západní nejednoznačnosti dále posílil.
V reakci na tuto epizodu se Spojené státy pokusily svou pozici konsolidovat.
Dne 21. ledna ministr zahraničních věcí Blinken při neveřejném setkání s Lavrovem varoval, že invaze by měla za následek zavedení rychlých a ničivých sankcí, mezinárodní izolaci Ruska a vážné poškození jeho ekonomiky.
Zásadní je, že Blinken měl zároveň zdůraznit, že Západ by Ukrajině poskytl „masivní vojenskou pomoc“ (Washington Post, 2022), výraz, který byl na této úrovni explicitně použit poprvé.
V západních strategických kruzích mezitím pokračovala debata o tom, zda je stále možné válce zabránit diplomatickou cestou.
Dne 25. ledna během slyšení britského parlamentního výboru pro obranu uvedl James Sherr z Mezinárodního centra pro obranu a bezpečnost v Tallinnu, že ačkoli je ruská invaze vysoce pravděpodobná, silné vojenské signály a zvýšená podpora Ukrajiny by stále mohly Moskvu odradit.
Toto hodnocení ukazuje, že někteří experti v západních politických kruzích stále věřili, že intenzivnější vojenská pomoc Ukrajině by mohla změnit ruské strategické kalkulace.
Na začátku února však západní vlády ve stále větší míře přijímaly skutečnost, že válka je vysoce pravděpodobná.
Po Spojených státech začaly i další země vyzývat své občany, aby opustili Ukrajinu.
Protože se hrozby sankcemi ukazovaly jako neúčinné, západní diplomacie přešla k taktice uklidňování, především ke zdůrazňování, že konflikt nepřeroste v přímou válku mezi NATO a Ruskem.
Zároveň NATO posílilo svou přítomnost na východním křídle.
Do poloviny února vzrostl počet amerických vojáků v Evropě ze 76 tisíc na 100 tisíc a výrazně se zvýšil počet výsadkových jednotek i rozsah nasazení námořnictva (European Parliament Think Tank, 2022).
Tyto kroky naznačovaly, že Západ počítá s možností rychlé porážky Ukrajiny a s potenciálním následným rizikem pro NATO.
V posledních týdnech před invazí američtí představitelé opakovaně zdůrazňovali nikoli to, co by dělali, ale spíše to, co by nedělali – především že americké jednotky nebudou bojovat na Ukrajině.
Přestože tato sdělení měla vymezit jasnou hranici mezi obranou území NATO a přímou intervencí na Ukrajině, opakované akcentování zdrženlivosti Moskvě s vysokou pravděpodobností naznačovalo, kde jsou meze západního odhodlání, a mohlo tak snižovat vnímané riziko spojené s případnou invazí.
Později ostatně experti argumentovali, že klíčovým motivem ruského rozhodnutí zahájit invazi bylo Putinovo přesvědčení, že Západ, zejména USA, se zdrží vojenské intervence, spolu s očekáváním, že Ukrajina velmi rychle padne (Giles, 2024).
Bod zlomu (pokračování)
Diplomatická aktivita nicméně pokračovala.
Dne 12. února 2022 po videokonferenci s prezidentem Emmanuelem Macronem Kreml prohlásil, že Západ neprojevuje žádnou ochotu zohlednit bezpečnostní zájmy Ruska (Euronews, 2022).
Britský premiér Boris Johnson naproti tomu po rozhovoru s Putinem veřejně varoval před katastrofickými sankcemi a vysláním dalších jednotek NATO (Guardian, 2022).
Varování prezidenta Bidena v závěrečné fázi tohoto období vyznívala poměrně zdrženlivě. Nejkonkrétnějším diskutovaným krokem, který by mohl Rusko poškodit, byl kolaps Nord Stream 2, ačkoli tento projekt byl již tehdy politicky v podstatě odepsaný (NBC, 2022).
Macronův rozhovor s Putinem z 20. února se ukázal být v mnohém odhalující a zpětně i poněkud hrůzný.
Svým příznačným státnickým přístupem (napoleonským, ne-li přímo talleyrandovským) Macron vůči Putinovi projevil vstřícnost a jednání dovedl do bodu, kdy Putin neurčitě naznačil, že pověří své zástupce jednáním o možné deeskalaci.
Na okamžik se Macron cítil jako vítěz (Guardian, 2022).
Ve skutečnosti však šlo o klam a zároveň o známku nedostatečného porozumění ze strany některých západních lídrů v posledních dnech před plnohodnotnou invazí.
Podobně i poté, co Rusko formálně uznalo separatistické entity v Doněcku a Luhansku, interpretoval kancléř Olaf Scholz tento krok jako porušení Minských dohod, nikoli jako poslední moment před invazí.
A konečně 24. února 2022 v 5.30 ráno moskevského času Putin oznámil zahájení „speciální vojenské operace“ (BBC, 2022).
O několik minut později byly z Ukrajiny hlášeny exploze.
Závěr
Plnohodnotná invaze Ruska na Ukrajinu znamenala historický zlom, který se ještě několik měsíců před svým vypuknutím jevil jako nepředstavitelný. Šlo o první velkou mezinárodní dobyvačnou válku v Evropě od roku 1945.
V měsících předcházejících invazi diplomatické úsilí nechybělo. Naopak bylo intenzivní a soustavné. Přesto nakonec selhalo.
O tomto selhání by se nemělo uvažovat jako o něčem nevyhnutelném a nemělo by být omlouváno tvrzením, že „bylo učiněno všechno, co bylo možné učinit“.
Je zapotřebí kritického zhodnocení, nikoli utěšujících slov.
Západní diplomacie neselhala kvůli nedostatečnému zapojení, ale proto, že byla fragmentovaná, nejednoznačná a strategicky nesoudržná.
Nahlédneme-li věc optikou Roberta McNamary, efektivní odstrašení předpokládá skutečnou vůli a schopnost odplaty.
K erozi této podoby odstrašení docházelo již dlouho před rokem 2021. Její narušení bylo strukturální a kumulativní. Nešlo o produkt jediné vlády či administrativy.
Přestože Západ disponoval převahou vojenských, ekonomických i politických prostředků, které mu umožňovaly uvalit na Rusko zásadní sankce, nedokázal Moskvu přesvědčit, že je skutečně připraven tak učinit.
Především západní signály, zejména ty vysílané Spojenými státy, se vyznačovaly přehnaně jasným vymezováním toho, co se nestane, spíše než věrohodnou jednoznačností, co by následovalo v případě ruské invaze.
Tím byla logika odstrašení podkopána, namísto aby byla posílena.
Jak v době rostoucího napětí formuloval James Sherr, americký prezident měl veřejně vystoupit a prohlásit, že:
„USA nebudou souhlasit s nečinným přihlížením tomu, jak je Ukrajina ničena.“
Takové prohlášení by Rusku vyslalo záměrně nejednoznačný signál ohledně potenciálně drastických důsledků jeho jednání.
Nedostatečná koordinace mezi USA a Evropou v kombinaci s odlišnými národními postoji a personalizovanou diplomacií navíc zabránila vzniku jednotného strategického postoje, který by mohl změnit ruské kalkulace.
Válka zároveň odkryla ještě hlubší a nepříjemnější skutečnost: odpor Ukrajiny nechránil pouze její vlastní suverenitu, ale zabránil i mnohem širší geopolitické katastrofě.
Kdyby Rusko uspělo, dopady na bezpečnost Evropy, důvěryhodnost NATO a globální řád by byly zcela zásadní, jednak kvůli postupu Ruska směrem k jihovýchodním hranicím NATO, tak i kvůli nebezpečnému precedentu, který by takový vývoj vytvořil pro další zlotřilé státy usilující o překreslování hranic silou.
Tato realita potvrzuje platnost dlouhodobě formulovaného poznatku, který se dnes téměř stal mantrou a který Astolphe de Custine (1967) vyjádřil ve své knize La Russie en 1839: Rusko „respektuje sílu, poněvadž síla je jediný argument, kterému jeho vládci rozumějí“.
Jakákoli budoucí diplomacie vůči Rusku musí z této premisy vycházet.
Bez věrohodného odstrašení založeného na hmatatelných kapacitách a pevném politickém odhodlání hrozí, že diplomacie bude pouze performativní, nikoli preventivní.
Doporučení
- Obnovit věrohodnou evropskou odstrašovací kapacitu prostřednictvím konkrétních obranných opatření, a to zejména na východním křídle NATO a v rámci podpory partnerů stojících mimo Alianci, přičemž východiskem je předpoklad, že Rusko reaguje na přesvědčivou demonstraci síly.
- Přejít od reaktivního k aktivnímu odstrašení, které jasně vymezí nepřekročitelné hranice, aniž by ustupovalo jadernému zastrašování nebo eskalační rétorice.
- Obnovit strategickou nejednoznačnost vůči Rusku, upustit od veřejně deklarovaných sebeomezení a namísto toho posilovat strategickou nejistotu na ruské straně.
- Posílit jednotu a koordinaci Západu, především mezi Spojenými státy a Evropou, za účelem zajištění koherentního strategického postoje, konzistentnosti vysílaných sdělení a koordinovaného krizového plánování ve vztahu k Rusku.
Literatura
Al Jazeera. Russia Demands Ukraine, Ex-Soviet Nations Be Barred from NATO. Al Jazeera, 17. prosince 2021.
BBC News. Ukraine Tension: Minor Incursion or Invasion? Biden Clarifies Russia Comments. BBC News, 20. ledna 2022.
BBC News. Ukraine Tensions: Putin Tells Biden New Sanctions Could Rupture Ties. BBC News, 31. prosince 2021.
BBC News. Ukraine: Putin Announces Special Military Operation in TV Declaration. BBC News, 24. února 2022.
de Custine, Astolphe. La Russie en 1839. Přeložila Phyllis Penn Kohler. New York: Pantheon Books, 1967.
Defence Committee. Russia-Ukraine Crisis: Oral Evidence by James Sherr and Olga Tokariuk. UK Parliament, 25. ledna 2022.
Deutsche Welle. Russia Issues List of Demands to NATO. Deutsche Welle, 17. prosince 2021.
Euronews. Putin Gave No Indication in Macron Call He’s Preparing Invasion – French Presidency Official. Euronews, 13. února 2022.
European Parliament Think Tank. Russia’s War on Ukraine: NATO Response. 23. dubna 2022.
Giles, Keir. Who Will Defend Europe? Londýn: Hurst & Company, 2024.
Guardian. Boris Johnson Says Ukraine Crisis Has Entered “Most Dangerous Moment”. Guardian, 10. února 2022.
Guardian. Macron Paves Way for Potential Putin-Biden Summit on Ukraine Crisis. Guardian, 21. února 2022.
Institute for the Study of War. Russian Offensive Campaign Assessment. 12. října 2025.
Lough, John. Germany’s Russia Problem. Manchester: Manchester University Press, 2021.
Matthews, Owen. Overreach: The Inside Story of Putin and Russia’s War Against Ukraine. Londýn: Mudlark, 2023.
Military Times. Putin Demands NATO Guarantees Not to Expand Eastward. Military Times, 1. prosince 2021.
Muzyka, Konrad. When Russia Went to War. Russia’s War in Ukraine Series, č. 7. Tallinn: International Centre for Defence and Security, 2022.
NBC News. Biden Vows U.S. Will “Bring an End” to Nord Stream 2 Pipeline if Russia Invades Ukraine. NBC News, 7. února 2022.
Pifer, Steven. Russia’s Draft Agreements with NATO and the United States: Intended for Rejection? Brookings Institution, 21. prosince 2021.
Putin, Vladimir. On the Historical Unity of Russians and Ukrainians. Official Internet Resources of the President of Russia, 12. července 2021.
Putin, Vladimir. Annual Address to the Federal Assembly of the Russian Federation. Official Internet Resources of the President of Russia, 25. dubna 2005.
Roberts, Geoffrey. “Now or Never”: The Immediate Origins of Putin’s Preventative War on Ukraine. Journal of Military and Strategic Studies, 2022.
Sanger, David E., a Michael Crowley. “Greetings, Mr. President”: Biden and Putin Hold 2-Hour Virtual Summit. The New York Times, 7. prosince 2021.
Stoltenberg, Jens. Closing Press Conference Following the Meetings of NATO Foreign Ministers in Riga, Latvia. NATO, 1. prosince 2021.
U.S. Department of State. Secretary Blinken’s Meeting with Russian Foreign Minister Lavrov. 2. prosince 2021.
Washington Post. Road to War: U.S. Struggled to Convince Allies, and Zelensky, of Risk of Invasion. The Washington Post, 16. srpna 2022.
