Shrnutí
Tento článek zkoumá, jak může koncept totální obrany posílit civilně-vojenskou připravenost v Evropě. Vychází z teze, že zhoršující se bezpečnostní prostředí formované ruskou válkou proti Ukrajině, hybridními hrozbami, kybernetickými útoky, dezinformacemi a přírodními katastrofami odhalilo slabiny tradičních systémů krizového řízení.
Totální obrana se proto znovu prosazuje jako rámec, který integruje vojenské kapacity, civilní instituce, aktéry soukromého sektoru a společenskou odolnost.
Autoři navrhují čtyřvrstvý analytický rámec zahrnující strategickou, správní, operační a společenskou rovinu a jako nejvyspělejší referenční případy porovnávají Švédsko a Finsko. Tyto dvě země představují pokročilé modely, v nichž je totální obrana zakotvena v dlouhodobé strategii, podpořena jasnými právními rámci, pravidelnými cvičeními, silnou veřejno-soukromou spoluprací a vysokou mírou společenské důvěry i občanské připravenosti.
Řecko naproti tomu disponuje silnou vojenskou připraveností, avšak dosud mu chybí plně integrovaný model totální obrany. Jeho systém připravenosti podobně jako v mnoha jiných evropských zemích zůstává spíše reaktivní, krizemi podmíněný a fragmentovaný, s omezenou koordinací mezi civilními sektory a slabou účastí širší společnosti.
Srovnávací analýza ukazuje, že úspěch totální obrany závisí méně na samotném vnímání hrozeb než na institucionální soudržnosti, jasném vymezení odpovědností, demokratické legitimitě a veřejné důvěře.
Klíčovým závěrem je, že připravenost celé společnosti musí být pevně zakotvena v každodenním vládnutí, a to při zachování důsledné demokratické kontroly.
Klíčová slova: obrana, civilně-vojenská připravenost, společenská odolnost, hybridní hrozby, Švédsko, Finsko, Řecko
Úvod
Evropské bezpečnostní prostředí snad od druhé světové války neprošlo hlubší proměnou než v posledních čtyřech letech. Plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022, přetrvávající hybridní operace zaměřené proti evropské infrastruktuře a demokratickým procesům a stále častější přírodní katastrofy odhalily rostoucí křehkost evropských společností. Krátkodobé i dlouhodobé krize ukázaly limity tradičních systémů krizového řízení a odhalily, jak nepřipraveni jsou státní i soukromí aktéři čelit tradičním, avšak stále nověji se proměňujícím hrozbám, které zasahují všechny subsystémy společnosti.
V tomto proměňujícím se rizikovém prostředí se po desetiletích zapomnění, jež následovala po konci studené války, znovu dostává do středu politické pozornosti koncept totální obrany. Myšlenka totální obrany si přitom klade za cíl posílit schopnosti celé společnosti prostřednictvím integrace civilních kapacit, vojenských struktur a společenské odolnosti.
Tento koncept, dlouhodobě institucionálně zakotvený v severských státech, ve Švýcarsku a v několika pobaltských zemích, se nyní šíří i do politických debat ve střední a jižní Evropě, kde je začleňován do nových a efektivních modelů odolnosti. Tyto snahy zahrnují zajištění kontinuity demokratického vládnutí, ochranu kritických společenských funkcí v zátěžových situacích a podporu spolupráce mezi státem a soukromým sektorem (Rongved, 2025; Lazarou a Politis Lamprou, 2025).
V politické i společenské sféře existuje široký konsensus, že současné hrozby mají multidimenzionální povahu a že jejich řešení vyžaduje přístupy a nástroje přesahující rámec pouhého spoléhání na vojenské prostředky. Kybernetické útoky, dezinformační kampaně, narušení dodávek energie, pandemie a přírodní katastrofy ukazují, že společenská odolnost je pro bezpečnost stejně zásadní jako tradiční obranné kapacity.
Nedávné iniciativy EU včetně Strategického kompasu (Rada Evropské unie) a Strategie hybridní odolnosti (European Commission – Joint Research Centre, 2025) tuto skutečnost potvrzují: civilně-vojenská spolupráce, robustní ochrana kritické infrastruktury, bezpečné dodavatelské řetězce a informovaná a mobilizovaná populace představují klíčové pilíře evropské bezpečnosti.
Koncept totální obrany poskytuje pro tyto požadavky koncepční rámec, jeho interpretace a implementace se však mezi členskými státy výrazně liší.
Tato kapitola představuje koncepční rámec pro analýzu současného stavu a plánů v oblasti totální obrany ve vybraných evropských členských státech. Jako referenční body využívá výše uvedené koncepty Evropské unie a severských zemí, zejména Švédska a Finska, které jsou v tomto ohledu nejrozvinutější. Následně se zaměřuje na případ Řecka. Toto srovnání ilustruje jak dosavadní pokrok, tak limity implementace totální obrany v různých demokratických kontextech.
Koncept totální obrany
Abychom mohli lépe uchopit tak komplexní fenomén, jakým je totální obrana, můžeme rozlišit čtyři analytické roviny: strategickou, správní, operační a společenskou.
Strategická rovina: sdílení společné perspektivy
Mezi členskými státy existují rozdílná pojetí vztahu mezi vojenskou obranou, odolností a civilní ochranou a toho, jak jsou tyto oblasti integrovány na strategické úrovni.
Jak ukazují příklady severských zemí, jakákoli úspěšná implementace v zásadě závisí na sdíleném vnímání hrozeb, na politické kultuře orientované na konsensus a na míře bezprostředního vystavení regionálním či geopolitickým rizikům.
V jiných členských státech je totální obrana méně komplexně pojatá a často se omezuje na posilování civilní ochrany, zlepšování krizové koordinace nebo zkvalitňování spolupráce mezi civilními orgány a ozbrojenými silami (Engberg, 2025).
Správa a řízení: mezi centralizací a sítěmi
Tyto strategické rozdíly se v rámci Evropské unie odrážejí v široké škále mechanismů správy a řízení, od vysoce centralizovaných státních struktur až po decentralizované a síťově orientované modely.
Právní rámce a integrované procesy plánování a koordinace určují skutečnou úroveň civilně-vojenské připravenosti i odpovědnosti státních institucí a soukromých aktérů.
Navzdory soustavnému úsilí EU a NATO, například prostřednictvím Mechanismu civilní ochrany EU (European Commission, 2025) a základních požadavků NATO na národní odolnost (Hoogensen Gjørv a Holshek, 2025), v Evropě nadále přetrvává značná roztříštěnost v tom, jak jsou odpovědnosti rozdělovány a vykonávány jednotlivými resorty, regionálními a místními orgány a soukromým sektorem.
Operační rovina: budování připravenosti
Operační dimenze činí celou problematiku ještě složitější a rozmanitější.
Totální obrana zahrnuje ochranu životně důležité infrastruktury, kybernetickou odolnost, strategickou komunikaci, kontinuitu dodavatelských řetězců, výcvik a cvičení i opatření zaměřená na připravenost obyvatelstva, čímž rozšiřuje samotné vymezení připravenosti.
V současnosti řada evropských států přehodnocuje nebo znovu oživuje kapacity včasného varování, plány ukrytí a evakuace, dobrovolnické sítě a systémy vytváření zásob.
Vzhledem k významnému zapojení aktérů soukromého sektoru, kteří provozují podstatnou část evropské životně důležité infrastruktury, jsou zapotřebí nové formy veřejně-soukromé spolupráce, sdílení informací a společného krizového plánování.
Společenská rovina: důvěra a legitimita
V demokratických společnostech má společenská dimenze pro jakýkoli přístup k obraně zásadní význam. Důvěra veřejnosti v instituce, postoje k úloze armády, občanská angažovanost i kulturně podmíněné postoje utvářejí legitimitu a efektivitu odolnosti.
Zatímco severské společnosti vykazují vysokou míru veřejné participace a akceptace odpovědnosti za připravenost, jiné evropské společnosti vůči takovým očekáváním stále zůstávají skeptické (EuroNews, 2024).
Současně platí, že při prosazování konceptů totální obrany musí být všechna opatření pevně zakotvena v demokratických normách, jako jsou civilní kontrola, proporcionalita, transparentnost a ochrana základních práv, jakožto předpoklad budování udržitelné odolnosti.
Metodologická poznámka a výběr případových studií
Naše analýza je uspořádána kolem čtyřvrstevného rámce a vychází z vybraných případových studií členských států EU.
Švédsko a Finsko jsou zkoumány společně jako referenční případy vzhledem k tomu, že:
- disponují institucionalizovanými modely totální obrany,
- jsou zakotveny v jejich demokratických systémech.
Druhou případovou studií je Řecko, které analyzujeme jako případ adaptace.
Analýza vychází z oficiálních strategií, právních rámců, institucionálních uspořádání a veřejně dostupných politických dokumentů. Cílem je identifikovat rozlišující znaky a ukázat jak přenositelnost, tak limity konceptu totální obrany v různých demokratických kontextech.
Referenční případy: Švédsko a Finsko
Strategická rovina
Ve Švédsku a Finsku představuje totální obrana ústřední organizační princip národní bezpečnosti, neboť obě země ji koncipují jako trvalý cíl státu, který se vztahuje jak na období míru, tak na krizi, a od krize až po válečný stav.
Tato strategická kontinuita se odráží v tom, že cíle totální obrany jsou zakotveny ve víceletých parlamentních obranných usneseních a bezpečnostních strategiích, které výrazně přesahují volební cykly, a tím posilují institucionální vlastnictví tohoto konceptu (Government Offices of Sweden, 2024; Security Committee of Finland, 2022; Prime Minister’s Office of Finland, 2023; Engberg, 2025).
Kromě toho je vnímání hrozeb sdíleno napříč politickým spektrem i institucionálním prostředím obou zemí, což poskytuje nezbytný politický konsensus. Tento konsensus je klíčový pro kontinuitu politiky i pro to, aby ji veřejnost vnímala jako vlastní.
Nejnovější údaje navíc ukazují, že veřejnost do značné míry sdílí institucionální pohled, podle něhož představuje hlavní bezpečnostní hrozbu pro obě země Rusko (a do určité míry také Čína a Írán) (European Security After Ukraine: Public Opinion Survey, 2023–2024; NATO Public Opinion Survey, 2023).
Vojenské i civilní složky akceptují nutnost setrvávat trvale ve stavu připravenosti a potřebu, aby politiky byly proaktivní, nikoli reaktivní.
Tato strategická jasnost vytváří stabilní referenční bod pro institucionální uspořádání, operační plánování i zapojení společnosti a odlišuje severské přístupy od krizově řízených modelů, které upřednostňují krátkodobé reakce před systémovou, dopředu orientovanou odolností.
Správní rovina
Struktury správy a řízení ve Švédsku a Finsku tvoří oporu konceptu totální obrany a vyznačují se centrální strategickou koordinací při decentralizované implementaci.
Tato první charakteristika zahrnuje dva hlavní konstrukční principy:
- koordinaci na úrovni celé vlády (whole of government),
- koordinaci na úrovni celé společnosti (whole of society).
Princip whole of government znamená, že každá část národní a regionální správy i jednotlivé agentury mají jasně vymezenou a specifickou úlohu.
Centralizovaná strategická koordinace je na celostátní úrovni zajišťována politickým vedením země, zatímco odpovědnost za připravenost je rozložena mezi ministerstva, specializované agentury, regionální orgány a soukromé aktéry.
Tento konstrukční princip zakotvuje připravenost napříč celým správním systémem namísto toho, aby ji soustředil do rukou jediného orgánu.
Určujícím rysem je existence jasných a závazných právních rámců, které formalizují role a odpovědnosti související s totální obranou.
Ve Švédsku je správa totální obrany zakotvena v právních předpisech, jako je zákon o civilní ochraně (Civil Protection Act, SFS, 2025:1077) a zákon o totální obraně a stavu zvýšené pohotovosti (Act on Total Defence and Heightened Alert, 2019:880), doplněných vládními nařízeními a parlamentními obrannými usneseními.
Zvláště významné je obranné usnesení na období 2025–2030, které představuje nejvýznamnější posílení totální obrany od konce studené války a institucionálně zakotvuje povinnosti v oblasti připravenosti napříč veřejnými orgány, obcemi a klíčovými společenskými sektory (např. zdravotnictvím, energetickým zásobováním nebo finančními službami) (Government Offices of Sweden, 2024; MSB, 2023).
Finsko uplatňuje srovnatelný model prostřednictvím svého právně zakotveného modelu komplexní bezpečnosti (Comprehensive Security Model), který rozděluje odpovědnost za připravenost mezi státní správu, hospodářství a občanskou společnost, a tím zajišťuje soudržnost systému (Prime Minister’s Office of Finland, 2023).
Třetí charakteristikou správy a řízení totální obrany v obou zemích je veřejně-soukromá spolupráce.
Soukromí aktéři vlastní a provozují značnou část kritické infrastruktury a základních služeb, a proto jsou formálně integrováni do plánování připravenosti.
Ve Švédsku koordinují orgány, jako je Švédská agentura pro civilní mimořádné situace, činnost se soukromými provozovateli například ve financích, energetice, telekomunikacích, dopravě nebo zásobování potravinami na základě principu, že i soukromí aktéři nesou odpovědnost za národní připravenost (MSB, 2023).
Ve Finsku je tato logika institucionalizována prostřednictvím konceptu bezpečnosti zásobování (huoltovarmuus), který vyžaduje, aby klíčové podniky, zejména v oblasti telekomunikací, energetiky, potravin, zdravotnictví a informačních technologií, přispívaly ke společenské odolnosti prostřednictvím plánování kontinuity, materiálních rezerv a připravenosti na válečné podmínky (Security Committee of Finland, 2022; Prime Minister’s Office of Finland, 2023).
Operační rovina
Totální obrana je operacionalizována prostřednictvím modelu připravenosti založeného na kontinuitě.
Jeho logika spočívá v tom, že základní společenské funkce musí zůstat zachovány během krizí i za války.
Jak již bylo uvedeno, připravenost je zakotvena v mírové správě. Civilně-vojenská koordinace, ochrana kritické infrastruktury, plánování kontinuity, vytváření zásob, kybernetická bezpečnost a krizová komunikace jsou pojímány jako trvalé operační povinnosti (Government Offices of Sweden, 2024; Security Committee of Finland, 2022).
Operační integraci posilují povinná rozsáhlá cvičení.
Pravidelný výcvik představuje hlavní operační nástroj používaný k ověřování úrovně připravenosti, odhalování možných systémových selhání, zatěžování rozhodovacích procesů v situacích vysokého tlaku a nejistoty a k podpoře souladu napříč kritickými sektory, například energetikou nebo telekomunikacemi.
Finsko uplatňuje stejnou logiku i ve vztahu ke cvičením v rámci Bezpečnostní strategie pro společnost.
Poznatky získané z cvičení i z reálných incidentů jsou systematicky promítány do aktualizovaných plánů a postupů, čímž se posiluje iterativní přístup k učení v oblasti operační připravenosti (Government Offices of Sweden, 2024; Christie a Berzina, 2022).
Společenská rovina
Ve Švédsku a Finsku jsou občané považováni za aktéry připravenosti a očekává se od nich určitá míra individuální připravenosti.
Ta zahrnuje soubor praktických opatření, informovanost a určité způsoby chování v zátěžových situacích.
V obou zemích veřejnost vnímá individuální připravenost jako legitimní povinnost (Ristikangas, 2023), a to do značné míry díky silné institucionální důvěře a občanské odpovědnosti (Security Committee of Finland, 2022; Government Offices of Sweden, 2024).
Přímá komunikace ze strany státu má zásadní význam pro udržování společenského zapojení.
Ve Švédsku poskytují celostátní informační materiály, jako je brožura V případě krize nebo války, koordinovaná Švédskou agenturou pro civilní mimořádné situace, praktické pokyny pro domácnosti (MSB, 2018; 2023).
Finsko uplatňuje srovnatelný přístup prostřednictvím komunikace zakotvené ve své Bezpečnostní strategii pro společnost, která začleňuje psychologickou odolnost a chování občanů do plánování připravenosti. Některé aspekty psychologické odolnosti a občanského jednání tak byly přímo integrovány do plánování připravenosti (Prime Minister’s Office of Finland, 2023).
V obou případech přitom společenská mobilizace zůstává pod civilní kontrolou (Government Offices of Sweden, 2024; Lazarou a Politis Lamprou, 2025).
Případová studie: Řecko
Strategická rovina
Řecká národní bezpečnostní strategie staví do svého středu vojenskou obranu a je utvářena především dlouhodobým napětím s Tureckem (USADEFEA, 2025).
Dokumenty národní bezpečnostní strategie zdůrazňují hlavní cíle této strategie: vojenské odstrašení, územní integritu a vojenskou připravenost.
Řecká národní strategie zůstává v posledních desetiletích relativně neměnná a je zakotvena v silném politickém konsensu o nezbytnosti vojenské připravenosti. Kontinuitu obranné politiky, bez ohledu na politickou orientaci vládních stran, podporuje rovněž veřejnost, která sdílí institucionální vnímání hrozeb (Dokos a Kollias, 2013).
Řečtí voliči považují vojenskou připravenost za jednu z nejvyšších priorit a podporují snahy o posilování vojenských kapacit země (Hellenic Republic, 2020).
Připravenost je v Řecku rámována jako model reakce založený na mimořádných situacích, který aktivuje specifické mechanismy odezvy pro konkrétní hrozby a krize.
Totální obrana v Řecku nepředstavuje trvalou charakteristiku vládnutí. S výjimkou vojenské politiky existují politika krizového řízení, politika civilní ochrany a politika odolnosti, ty jsou však považovány za druhotné a pouze reaktivní.
Zároveň je zřejmé, že všechny tyto politiky zůstávají oddělené a nejsou integrovány do žádného modelu totální obrany podobného těm, které známe ze severských zemí. Tato absence modelu totální obrany se odráží i ve strategických dokumentech země (Rongved, 2025).
Správní rovina
V Řecku je připravenost řízena prostřednictvím centrální kontroly, avšak v praxi s nerovnoměrnou koordinací.
Strategická pravomoc je soustředěna na národní úrovni, zatímco odpovědnost za připravenost a reakci na krize je rozdělena mezi ministerstva, agentury a regionální orgány. Koordinace mezi těmito úrovněmi se zpravidla aktivuje až během mimořádných událostí a krizí (General Secretariat for Civil Protection, 2021; OECD, 2022).
Role a odpovědnosti související s připraveností jsou právně vymezeny pouze částečně. Právní úprava civilní ochrany se zaměřuje především na reakci na mimořádné události, zatímco povinnosti týkající se plánování kontinuity a dlouhodobé připravenosti jsou definovány méně jasně.
V důsledku toho je spolupráce mezi veřejnými orgány často závislá na neformální koordinaci (Lazarou a Politis Lamprou, 2025).
Spolupráce se soukromým sektorem zůstává omezená a stojí mimo právní rámec.
Soukromé společnosti vlastní a provozují většinu kritické infrastruktury a základních služeb, jejich role a odpovědnosti pro případ krize však zůstávají nedefinované. Tyto společnosti se do řešení krizí zapojují nekoordinovaně, často na základě improvizace (OECD, 2022; European Commission, 2023).
Operační rovina
Operační připravenost je z velké části aktivována až konkrétními událostmi, namísto aby byla udržována průběžně.
Ozbrojené síly si zachovávají vysokou úroveň připravenosti pro účely odstrašení a případné eskalace, zatímco civilní připravenost se soustředí především na reakci na konkrétní mimořádné události.
Orgány civilní ochrany mají značné zkušenosti se zvládáním přírodních katastrof, neexistují však důkazy o širším systému navrženém tak, aby během dlouhodobých nebo po sobě jdoucích krizí udržoval v chodu základní služby (General Secretariat for Civil Protection, 2021; Rongved, 2025).
Koordinace mezi jednotlivými sektory je v praxi omezená.
Rozsáhlá cvičení, která by pravidelně sdružovala různé aktéry totální obrany, jsou vzácná. V důsledku toho se spolupráce mezi oblastmi, jako jsou energetika, doprava, telekomunikace, zdravotnictví a logistika, obvykle prověřuje až během skutečných krizí, nikoli prostřednictvím rutinní přípravy.
Učení proto probíhá pod tlakem, což ztěžuje vytváření stabilních pracovních návyků v delším časovém horizontu (OECD, 2022; Lazarou a Politis Lamprou, 2025).
Společenská rovina
Společenská připravenost je ovlivněna silnou důvěrou v ozbrojené síly a nízkými očekáváními, pokud jde o zapojení civilního obyvatelstva nad rámec dodržování pokynů během mimořádných událostí (ELIAMEP, 2024).
Občané jsou vnímáni především jako osoby, které mají být chráněny, nikoli jako aktivní spolutvůrci připravenosti. To odráží bezpečnostní kulturu, v níž je obrana chápána především jako úkol státu a armády.
Veřejná komunikace o připravenosti se soustředí převážně na přírodní katastrofy a krátkodobé mimořádné situace.
Orgány veřejné moci poskytují prostřednictvím digitálních systémů pokyny týkající se evakuace, osobní bezpečnosti a bezprostřední reakce. Neposkytují však širší informace o dlouhodobých krizích, společenské odolnosti ani o přípravě na takové události.
Historická citlivost spojená s úlohou armády a státní moci, zejména vláda vojenské junty v letech 1967–1974, ovlivňuje, kam až může společenská mobilizace sahat (ELIAMEP, 2024).
K širokému zapojení veřejnosti do obrany se proto přistupuje obezřetně a připravenost není založena na občanské participaci.
To omezuje hloubku i trvalost společenské odolnosti a zároveň podtrhuje rozdíl mezi vysokou vojenskou připraveností a poměrně nízkou společenskou připraveností.
Závěr
Srovnání tří případů Finska, Švédska a Řecka ukazuje, že totální obrana je více než samotným vnímáním hrozeb utvářena především institucionální soudržností a strategickou a organizační jasností.
V severských zemích představuje totální obrana trvalý organizační princip státu. Všechny čtyři dimenze totální obrany se zde vzájemně posilují a přesahují rámec bezprostředních krizí.
Jasné vymezení rolí a odpovědností, koordinace a pravidelná cvičení spolu se srozumitelnou komunikací a občanskou angažovaností zajišťují, že stát je schopen zvládat i dlouhodobé krize.
V Řecku je totální obrana a připravenost koncipována odlišným způsobem. Přes politický konsensus a dlouhodobé plánování je občanská angažovanost považována za druhořadou.
Systém je založen především na reakci na krize a operační praxe je řízena jednotlivými událostmi.
Řecko tedy disponuje určitými prvky totální obrany, avšak samo plnohodnotný model totální obrany nepřijalo.
Doporučení
- Pevně ukotvit totální obranu v demokratických pravidlech. Opatření připravenosti by měla vždy zůstávat pod civilním vedením, pod parlamentním dohledem a v souladu s respektem k základním právům. Jen tehdy, bude-li totální obrana prezentována jako způsob ochrany demokracie, a nikoli jejího omezování, se může opírat o důvěru veřejnosti.
- Chápat připravenost jako každodenní odpovědnost, nikoli pouze jako reakci na krizi. Připravenost by měla být součástí běžného fungování vlády, nikoli něčím, co se aktivuje teprve ve chvíli krize. Takový přístup činí systémy dlouhodobě spolehlivějšími, je efektivnější a snižuje potřebu improvizovaných řešení pod tlakem.
- Jasněji vymezit veřejně-soukromou spolupráci při ochraně kritické infrastruktury. Jelikož základní služby jsou z velké části provozovány soukromými společnostmi, je třeba jejich role a odpovědnosti stanovit předem. Jasně formulovaná očekávání a pravidelná spolupráce fungují lépe než koordinace na poslední chvíli během mimořádných situací.
- Zlepšovat evropskou koordinaci, aniž by členské státy přišly o možnost kontroly. Stávající evropské rámce mohou zemím pomoci účinněji spolupracovat a zabránit duplicitám, zejména při přeshraničních krizích. Zároveň by však připravenost měla zůstat zakotvena v národních systémech, které odrážejí místní podmínky a kapacity.
- Zapojovat občany skrze důvěru a srozumitelné informace, nikoli rétorikou mobilizace. Lidé jsou ochotnější se připravovat, když rozumějí tomu, co se od nich očekává a proč je to důležité. Jasné pokyny a otevřená komunikace posilují odolnost, aniž by vyvolávaly strach nebo podkopávaly demokratické normy.
Přečtěte si celou publikaci zde:
Literatura
Christie, E. H., a K. Berzina. NATO and Societal Resilience: All Hands on Deck in an Age of War. Policy Brief. Washington, DC: German Marshall Fund, červen 2022.
Council of the European Union. A Strategic Compass for a Stronger EU Security and Defence in the Next Decade. 21. března 2022.
Council of the European Union. A Strategic Compass for Security and Defence – For a European Union that Protects Its Citizens, Values and Interests and Contributes to International Peace and Security. Brusel: Council of the European Union, březen 2022.
Dokos, T., a C. Kollias. Greek Defence Spending in Times of Crisis. Athény: Hellenic Foundation for European and Foreign Policy (ELIAMEP), 2013.
Engberg, K. Towards a European Total Defence Union? Stockholm: Swedish Institute for European Policy Studies (SIEPS), 2025.
EuroNews. With War on Its Doorstep, Could Europe Embrace Compulsory Military Service Once Again? Euronews, 16. července 2024.
European Commission. Directive (EU) 2022/2557 on the Resilience of Critical Entities. Úřední věstník Evropské unie, 2022.
European Commission. EU Civil Protection Mechanism. 2025.
European Commission – Joint Research Centre. Strengthening EU Resilience: Hybrid Threats and Critical Entities. 2025.
General Secretariat for Civil Protection (Greece). National Risk Assessment and Civil Protection Framework. Athény: General Secretariat for Civil Protection, 2021.
Glebov, Sergii, Gunhild Hoogensen Gjørv a Christopher Holshek. The Eighth Baseline Requirement: Resilient Civilians in Hybrid Threats and Warfare. 2025.
Government Offices of Sweden. Defence Resolution 2025–2030. Stockholm: Government Offices of Sweden, 2024.
Government Offices of Sweden. Total Defence 2021–2025. Stockholm: Government Offices of Sweden, 2024.
Hellenic Foundation for European & Foreign Policy (ELIAMEP). Getting over the Junta: Greek Civil-Military Relations for the 21st Century. Policy Paper, 18. prosince 2024.
Hellenic Republic. National Security Strategy of Greece. Athény: Hellenic Republic, 2020.
Lazarou, E., a P. Politis Lamprou. EU Preparedness: From Concept to Strategy? PE 772.898. Brusel: European Parliamentary Research Service (EPRS), 2025.
OECD. Public Governance Reviews: Greece. Paříž: OECD Publishing, 2022.
Prime Minister’s Office of Finland. Security Strategy for Society. Helsinky: Prime Minister’s Office of Finland, 2023.
Ristikangas, Vilma. Kansalaisten omatoiminen varautuminen ja kriisinkestävyys 2023. SPEK tutkii 31. Helsinky: Suomen pelastusalan keskusjärjestö ry, 2023.
Rongved, G. F. European Total Defence: Past, Present and Future. Londýn: Routledge, 2025.
Schuwer, H. J. J., J. Broeks, B. De Graaf, J. De Groot, T. T. Haaf, N. Van Lanschot a H. Van der Jagt. Hybrid Threats and Societal Resilience. Leiden: Leiden University, 2024.
Security Committee of Finland. The Comprehensive Security Model. Helsinky: Security Committee of Finland, 2022.
Swedish Civil Contingencies Agency (MSB). Civil Defence – Concepts and Responsibilities. Stockholm: MSB, 2023.
Swedish Civil Contingencies Agency (MSB). If Crisis or War Comes. Stockholm: MSB, 2018.
USADEFEA. Greece’s Defense Spending: A 12-Year Strategy for Transformation. 2. dubna 2025.
