Shrnutí

V posledních letech Ruská federace zesílila své nepřátelské hybridní aktivity zaměřené na destabilizaci cílových zemí a prosazování revizionistických ambicí. Z historického a geopolitického hlediska je ruská hybridní válka obzvláště intenzivní podél východních hranic Evropské unie, kde se projevuje v nejrůznějších podobách: od tzv. stínových flotil operujících v Baltském moři a instrumentalizace migrace na polsko-běloruské hranici, přes dezinformační kampaně narušující informační ekosystémy až po narušení vzdušného prostoru pomocí bezpilotních prostředků testující soudržnost NATO.

Rostoucí obavy vyvolává rovněž vměšování do volebních procesů, které bylo výrazně zaznamenáno například v Moldavsku, kde se ruští aktéři snažili manipulovat demokratické procesy a ovlivňovat politické výsledky prostřednictvím skrytého financování, manipulace médií a kybernetických operací.

Pobaltské státy a Moldavsko tak v důsledku těchto zkušeností nashromáždily cenné poznatky, které mohou nabídnout strategické podněty i dalším zemím čelícím obdobným hrozbám. Hlavním cílem této kapitoly je poskytnout hlubší porozumění ruským hybridním operacím a identifikovat klíčová poučení, jež mohou přispět k formulaci účinných protiopatření v jiných kontextech.

Klíčová slova: hybridní válka; hybridní hrozby; vměšování do voleb; migrace; Pobaltí

Úvod

Ve starověkém Římě bylo zahájení války rituálem prováděným kněžími z kolegia fetiálů, kteří odpovídali za to, aby válka byla spravedlivá (bellum iustum) a nábožensky legitimní. Fetiálové při tomto úkonu nejprve přednesli požadavky (postulata), a pokud je nepřítel odmítl, po 33 dnech starší kněz (pater patratus) vyhlásil válku vržením kopí na území nepřítele (viz Santangelo 2008: 86).

Podobné rituály existovaly i v jiných kulturách, například v Indii (Mahábhárata) nebo v Číně, kde koncept „mandátu nebes“ propůjčoval válce duchovní a etický rozměr. Současné válečné zvyklosti se ovšem opírají o právní a diplomatickou formalitu (např. Třetí haagskou úmluvu z roku 1907 „o zahájení nepřátelství“), která před zahájením nepřátelství vyžaduje oficiální oznámení (článek 1).

Poslední známý případ vyhlášení války pochází ze 4. června 1942, kdy Spojené státy vyhlásily válku nacistickým spojencům, Maďarsku, Bulharsku a Rumunsku (US Senate, 2025). Od té doby oficiální vyhlášení války obvykle chybí a bývá nahrazeno rezolucí o použití síly.

Co však nastává v situaci, kdy je válka vedena jinými prostředky, nedosahuje intenzity běžného vojenského konfliktu a využívá příležitostí, které nabízí „šedá zóna“ nacházející se kdesi mezi „studenou“ a „běžnou“ válkou?

Jsme svědky debaty o tom, co vlastně „hybridní válka“ představuje, neboť neexistuje všeobecně přijímaná definice tohoto pojmu, ani shoda na tom, zda jde o novou kategorii, či pouze o jakési „staré víno v nových měších“.

Pro účely této kapitoly je pojem „hybridní válka“ vymezen na základě některých charakteristik, které jsou v odborné literatuře přijímané, a dalších, o nichž se stále diskutuje.

Hybridita označuje především kombinaci vojenských a nevojenských nástrojů (Weissmann, 2021), případně propojení konvenční vojenské síly s nekinetickými prostředky, včetně kybernetických útoků, dezinformačních a propagandistických kampaní, ekonomického nátlaku či politické subverze. Jde o prostředky, které mohou vytvářet nejednoznačnost a komplikovat tradiční obranné reakce cílového státu.

Zadruhé, významný problém hybridní války představuje nejednoznačnost a obtížná přičitatelnost odpovědnosti, protože tyto aktivity jsou často navrhovány a prováděny pod prahem otevřeného konfliktu, což ztěžuje určení odpovědného aktéra. Využívání zástupných aktérů, popiratelných vykonavatelů a skrytých operací vytváří složité prostředí, které zpožďuje odvetu nebo jí zcela brání (Rauta, 2020). Toto prostředí bývá charakterizováno jako „šedá zóna“: prostor, v němž jsou mezinárodní právo či normy nejasné nebo obtížně vymahatelné, anebo prostor, v němž útočníci zneužívají zranitelnosti demokracií.

Zatřetí, problematická je přičitatelnost také vzhledem k četnosti cílů, které útočníci sledují. Hybridní válka jen zřídka sleduje jediný cíl, neboť zpravidla usiluje současně o více cílů a vyvolává zároveň politické, ekonomické i psychologické účinky (Schroefl a Kaufman, 2014). Některé škody jsou navíc jen obtížně měřitelné: narušování důvěry v politické instituce, utváření narativů a ovlivňování veřejného mínění, oslabování společenské odolnosti a soudržnosti apod. může mít někdy větší hodnotu než zničení továrny či muničního skladu.

S tím souvisí i čtvrtý rys: hybridní válka často cílí na civilní sféry, včetně civilní infrastruktury nebo informačního prostředí (Denov, 2025). Zjednodušeně řečeno, veřejné mínění se stává hlavním bojištěm a každá hybridní operace má zpravidla i propagandistický rozměr, protože civilní obyvatelstvo se stává zároveň potenciálním cílem i destruktivním nástrojem (např. během voleb či referend).

A konečně, hybridní válka je výrazně asymetrická a vyznačuje se vysokou mírou adaptability (Weissmann, 2019; Weissmann a kol., 2021). Nízkonákladové nástroje, jako jsou trollí farmy či boti, webové stránky podněcující migrační toky nebo levné drony vyvolávající bezpečnostní poplachy, nutí protivníky k nákladným reakcím. Hybridní bojiště navíc umožňuje útočníkovi rozsáhlé manévrování a poskytuje mu prostor k popírání odpovědnosti, takže je snadné udržovat cílový stát v nákladné obranné pozici.

Stínová flotila v Baltském moři

Tato kapitola se zaměřuje především na zkušenosti pobaltských zemí a Moldavska s ruskými hybridními útoky. Stručně analyzuje jednotlivé útoky a snaží se z nich odvodit zkušenosti využitelné rovněž pro Česko a další evropské země, které čelí ruské strategii hybridní války.

Níže jsou rozebrány případy související se stínovou flotilou, narušováním vzdušného prostoru drony, instrumentalizací migrace či vměšováním do voleb, po nichž následuje krátká diskuse o možných opatřeních a strategiích ke zmírnění dopadů hybridní války. Hlavním cílem je nabídnout přenositelné zkušenosti, které by mohly sloužit jako podklad pro doporučení v oblasti veřejné politiky.

Pojem „stínová flotila“ v Baltském moři označuje stovky zastarávajících, nedostatečně regulovaných a technicky nevyhovujících ropných a plynových tankerů, které Rusko využívá k obcházení sankcí EU přepravou ropy a LNG pod falešnými vlajkami, se spoofovanými signály přes systém AIS nebo v rámci netransparentních vlastnických struktur. Tyto lodě často vypínají sledovací systémy, mění jména či vlajky a operují bez odpovídajícího pojištění (viz např. Miętkiewicz, 2025).

Vedle environmentálních rizik jsou tato plavidla využívána k obcházení sankcí, mohou být využívána (a je potvrzeno, že jsou využívána) k sabotáži podmořské infrastruktury a v neposlední řadě vzhledem k vysokému riziku kolize představují nebezpečí pro námořní dopravu.

Do října 2025 uvalila EU sankce na více než 550 plavidel, které patří ke stínové flotile (Prime Minister of Greece, 2025), a v poslední době Finsko, Estonsko, Lotyšsko či Litva prosazují právní nástroje umožňující zabavení plavidel bez státní příslušnosti nebo plavidel plujících pod falešnou vlajkou.

Finsko nedávno zadrželo loď Eagle S, která je podezřelá z účasti na sabotáži kabelové infrastruktury (Euronews, 2025). Státy EU z pobaltského regionu dále prohloubily spolupráci (Nordic-Baltic Eight) v oblasti námořního dohledu, sdílení zpravodajských informací a přísnějších inspekcí. NATO navíc zahájilo stálou operaci zaměřenou na monitorování aktivit stínové flotily a ochranu podmořské infrastruktury (NATO, 2025).

Jak bylo uvedeno výše, státy tento problém řešily strategicky, včetně reakcí v oblasti obrany, bezpečnosti a environmentálních agentur, nikoli pouze jako otázku námořní dopravy. Současně vyvíjejí vnitrostátní a regionální právní nástroje, podle kterých lze nakládat s plavidly bez státní příslušnosti, s plavidly plujícími pod falešnou vlajkou a s nepojištěnými tankery.

Klíčová je regionální spolupráce, včetně satelitního monitorování a společného sdílení zpravodajských informací. Z toho vyplývá potřeba víceúrovňové odolnosti a spolupráce mezi různými aktéry.

Krize na polsko-běloruské hranici

Od roku 2021 Bělorusko s podporou Ruska záměrně usnadňovalo příchod migrantů z Blízkého východu a Afriky. Migrantům byla udělena víza a byla jim zajištěna doprava do Minsku a následně přímo k vnějším hranicím EU v Polsku, Litvě a Lotyšsku s cílem vyvolat humanitární krizi a destabilizovat (či kompromitovat) Polsko a Evropskou unii.

Jinými slovy, migrace byla „instrumentalizována“ s cílem zvýšit vyjednávací kapitál prostřednictvím fyzického nátlaku (tisíce migrantů, včetně žen a dětí), kompromitovat hodnoty EU skrze odmítání vstupu či násilí vůči migrantům a vést informační válku, která vykreslovala „dekadentní“ EU a nepřátelské Polsko jako aktéry porušující lidská práva (Filipec, 2022).

Tento scénář navíc testoval soudržnost EU a Polska, prověřoval krizové reakční mechanismy NATO a EU a zneužíval velmi citlivé téma migrace k polarizaci společností.

Polsko zvolilo poměrně rychlé řešení spočívající v nasazení 15 tisíc vojáků, zesílení dohledu a sdílení zpravodajských informací a ve vybudování 418 km dlouhé fyzické bariéry. Současně byla zpřísněna činnost pohraniční stráže s cílem zabránit násilným průnikům, neboť někteří migranti byli vyzbrojeni holemi, noži či jinými zbraněmi.

Polsko rovněž zavedlo 60 km hluboké nárazníkové pásmo, aby omezilo přístup a zabránilo pašování či sabotáži (DW, 2024), a co je ještě důležitější, dočasně pozastavilo právo na azyl pro osoby překračující hranici z Běloruska s argumentem, že unijní právo bylo zneužito jako nástroj nátlaku.

Ze získaných zkušeností lze odvodit, že státy by měly vnímat migraci nejen jako humanitární otázku, ale také jako hybridní nástroj. Přijmeme-li, že Polsko reagovalo pragmaticky, lze dále vyvodit, že odolnost představuje vícevrstevnou kombinaci fyzických, právních a informačních opatření, která mohou vytvořit dočasné či „přechodné“ období nezbytné pro adaptaci.

Zásadní význam má rovněž regionální koordinace a příprava opatření pro případ možné eskalace.

Narušení vzdušného prostoru drony

V roce 2025 zaznamenalo několik zemí narušení vzdušného prostoru drony. K těmto incidentům došlo v Rumunsku, Dánsku a Německu (kde drony narušily provoz letišť); v Belgii a pobaltských státech byly drony pozorovány v blízkosti vojenských základen, zatímco letiště byla uzavřena; a v Estonsku narušily vzdušný prostor tři ruské letouny MiG-31, než byly zachyceny italskými letouny F-35.

Tato porušení státní suverenity představují závažnou hrozbu pro letecký provoz, zároveň jsou však i signálem testování reakcí.

Patrně nejvýznamnější případ se týká Polska a incidentů z 9.–10. září 2025, kdy během masivního ruského útoku na Ukrajinu vstoupilo do polského vzdušného prostoru 19 až 23 ruských dronů. V důsledku toho bylo uzavřeno několik letišť (zejména ve Varšavě, Lublinu a Rzeszówě) a ve Wyryki-Woli byl zničen jeden dům.

Polsko reagovalo rychle nasazením letounů F-16, nizozemských F-35, německých baterií Patriot a italských letounů AWACS; zároveň aktivovalo článek 4 Washingtonské smlouvy, který umožňuje konzultace o bezpečnostních hrozbách v rámci NATO, a Aliance zahájila operaci Eastern Sentry zaměřenou na posílenou ochranu vzdušného prostoru a dohled (Bukowski, 2025).

Narušení vzdušného prostoru drony bylo vnímáno především jako hybridní provokace, jejímž cílem bylo testovat rychlost reakce a jednotu NATO.

Zkušenost s ruskými drony vedla k poznání, že přestože útočník tyto incidenty označuje za „nezáměrné“, „bez motivu“ či „bez důkazů“ (LBC, 2025), v rámci hybridní války existuje jen minimální, či vůbec žádný prostor pro „náhodné“ události a že narušení vzdušného prostoru drony lze považovat za součást širší hybridní kampaně.

Zadruhé se ukázala nákladová neefektivita reakce NATO, neboť použití velmi drahých raket Patriot či stíhacích letounů k odstrašení levných dronů je nevhodné. Tato reakce odhaluje možné výhody mnohonárodních sítí protivzdušné obrany sdílejících společná pravidla zapojení a daná situace přispěla k vyjasnění hranice mezi článkem 4 a článkem 5.

Vměšování do voleb v Moldavsku

Během prezidentských voleb a referenda v roce 2024 čelilo Moldavsko rozsáhlému ruskému vměšování, které zahrnovalo kupování hlasů, kybernetické útoky, dezinformace, špionáž i ovlivňování hlasování ze zahraničí. Tyto aktivity probíhaly ve prospěch prokremelského oligarchy Ilana Șora, jenž financoval kampaně a protesty. O rok později, v parlamentních volbách roku 2025, Rusko údajně vynaložilo více než 100 milionů eur na nezákonné financování, dezinformace a destabilizaci země, včetně různých forem podvratné činnosti (Sandu, 2025).

Hybridní opatření zahrnovala dezinformační a propagandistické kampaně koordinované prostřednictvím sociálních sítí, klonovaných webových stránek (Doppelganger operations) a zástupných médií s cílem oslabit důvěru v instituce. Tyto aktivity doprovázely tisíce kybernetických útoků na volební infrastrukturu a vládní systémy. Následně byly zaznamenány případy kupování hlasů, nezákonného financování kampaní prostřednictvím offshore sítí a stran ovládaných oligarchy (OBSE, 2025).

V průběhu procesu docházelo k častým změnám volebního zákona, které mohly oslabovat důvěru ve volební proces, a rovněž k pokusům infiltrovat státní instituce loajálními osobami s cílem ovlivnit volební správu. Ruská hybridní kampaň se zaměřovala také na diasporu, neboť v zahraničí žije přibližně 1,5 milionu Moldavanů, a zároveň využívala šíření strachu prostřednictvím falešných bombových hrozeb, etnické polarizace a regionálních rozdílů (Podněstří a Gagauzsko) s cílem demonstrovat či oslabit proevropský konsensus (viz Guardian, 2025).

V průběhu voleb Moldavsko prokázalo vysokou míru odolnosti, podpořenou monitorovacími misemi a týmy rychlé reakce na hybridní hrozby nasazenými OBSE, EU a USA. Případ Moldavska připomíná, že bezpečnost voleb není pouze technickou otázkou, ale také otázkou společenskou, závislou na mediální gramotnosti, transparentním vedení kampaní a silné občanské společnosti. Změny volebních zákonů mohou být kontraproduktivní, neboť klíčová je stabilita a vymahatelnost pravidel, včetně mechanismů umožňujících potírat zahraniční vliv (zejména financování). Nezbytná je rovněž spolupráce s dalšími aktéry, včetně respektovaných mezinárodních organizací, která posiluje transparentnost.

Diskuse

Výše analyzované hybridní scénáře otevírají debatu o tom, jak reagovat na nepřátelské akty Ruské federace. První a zcela zásadní otázkou je, zda tyto „nové prostředky“ skutečně představují něco nového, nebo zda jde pouze o tradiční nepřátelské taktiky přizpůsobené digitální a globalizované éře, která se vyznačuje vzájemnou provázaností a relativním mírem.

Na jedné straně kybernetické útoky, dezinformace řízené umělou inteligencí či narušování vzdušného prostoru drony představují kapacity, které v dřívějších formách válčení nefigurovaly, a naznačují proměnu technologického rozměru konfliktu. Současně moderní hybridní taktiky využívají globální ekonomickou provázanost, což je oproti předchozím epochám specifické.

Na druhé straně je však třeba hybridní válku chápat v určité historické kontinuitě, neboť propaganda, sabotáž či skryté ovlivňování existují již po staletí a digitální sféra představuje spíše strukturu než médium či samotnou podstatu konfliktu. Obdobně zůstává nezměněna i strategická logika: oslabit protivníka, což se podobá subverzivním praktikám z období studené války. Účinná strategie boje proti hybridní válce by proto měla spojovat historickou zkušenost s moderními technologickými protiopatřeními.

Druhá otázka zní, jak má být strukturována odolnost. Jde o mnohostranný problém (právní, technický, společenský), nebo o problém čistě vojenský, a má se s ním tedy podle toho zacházet? Tato otázka má rovněž důsledky pro regionální a mezinárodní spolupráci (NATO, EU, OBSE).

Na jedné straně hybridní válka zasahuje právní, informační i společenskou sféru a čistě vojenská řešení by jen obtížně reagovala na dezinformace či vměšování do voleb. Regionální spolupráce zaměřená na víceúrovňovou odolnost navíc podporuje synergii mezi NATO, EU a OBSE a umožňuje využívat komplementární nástroje.

Na druhé straně silný vojenský postoj zvyšuje riziko eskalace a nákladů, což může snižovat motivaci k hybridním provokacím. Nadměrně komplikovaná koncepce odolnosti však může vést ke ztrátě soustředění, může být nákladná a zpomalovat rozhodování, což je v rozporu s flexibilitou hybridní války. Odolnost tedy musí být mnohotvárná, avšak zároveň musí vyvažovat komplexnost a rychlost jednání, aby se předcházelo pomalým reakcím.

A konečně třetí otázkou je, jak řešit nákladovou efektivitu a proporcionalitu reakcí – například jak čelit nízkonákladovým hybridním nástrojům, aniž by docházelo k vyčerpávání zdrojů, nebo jak účinně reagovat na nepřátelské akty, aniž by byly podkopávány demokratické hodnoty.

Není pochyb o tom, že je nutné zabránit odčerpávání zdrojů a že použití raket Patriot proti levným dronům není z hlediska úrovně hrozby udržitelnou praxí. Přehnaná reakce může navíc podkopat právě ty principy, které stojí za to bránit.

Na druhé straně zde existují argumenty založené na věrohodnosti a odstrašení. I nákladná opatření mohou signalizovat odhodlání, jednotu a pevnost postoje, a tím poskytnout potřebný odstrašující účinek vůči budoucí agresi. Stejně tak ignorování nízkonákladových útoků z důvodu „příliš vysoké ceny“ jejich odvracení může být vnímáno jako projev slabosti, který vybízí k eskalaci. Je proto nezbytné investovat do levnějších protiopatření (protivzdušných systémů proti dronům, kybernetické obrany) a současně zachovávat jasné signály odhodlání.

Závěr

Hybridní válka se stala novým standardem ve vztazích mezi státy sdílejícími východní hranici EU a Ruskou federací a je nepravděpodobné, že by se tato situace změnila. Právě naopak: přestože cílové státy získaly nové zkušenosti, nadále setrvávají v defenzivní pozici, která může signalizovat zranitelnost a slabost a vybízet k eskalaci a dalšímu „testování“ jejich slabých míst.

Na jedné straně představuje ruské umění hybridní války, které testuje různé vrstvy odolnosti, příležitost ke zlepšení institucí a mechanismů; na straně druhé však může znamenat existenční hrozbu. To platí zejména pro země východní Evropy nebo Balkánu, které čelí strukturálním problémům, včetně slabých vládních institucí, slabé občanské společnosti, korupce apod., jež se mohou ukázat jako překážky při budování státu odolného vůči hybridním útokům.

Určitý důvod k optimismu přineslo Moldavsko, které během parlamentních voleb v roce 2025 čelilo rozsáhlému hybridnímu útoku a obstálo v něm; tyto volby byly pozoruhodné mobilizací občanské společnosti a proevropským vítězstvím.

Toto dílčí vítězství by však nemělo vést k iluzi bezpečí ani k podcenění hybridní války. Naopak představuje důkaz, že aktéři hybridní války jsou v subverzivních útocích velmi kreativní, a je proto zcela namístě klást si otázku, kde a jak útok nastane příště.

Doporučení

• Na všechny hybridní akce je třeba reagovat dostupnými prostředky a opětovat je, při současném respektování zásady proporcionality, aby nevznikal dojem slabosti a nebyla vyvolávána další eskalace.
• Je nezbytné podporovat vícevrstevnou odolnost, která vyvažuje zapojení a odpovědnost jednotlivých aktérů a zároveň se vyhýbá komplikovanosti procesů, jež by mohla vést ke ztrátě soustředění a k růstu nákladů v důsledku pomalého rozhodování, čímž by se dostávala do rozporu s flexibilitou hybridní války.
• Je třeba přejít od reaktivní odpovědi na hybridní válku k proaktivnímu aktérství, které bude předvídat a zmírňovat potenciální budoucí kampaně prostřednictvím účinného odstrašení. Prvním krokem je uznat hybridní válku jako současný stav věcí a porozumět hybridním aktům v celé jejich komplexnosti.

Literatura

Bukowski, Maciej. „Attack on Poland: Russia’s Debris Still Falling.” Center for European Policy Analysis, 2025.

Denov, Myriam. „Hybrid Threats and Human Security: The Impact of Hybrid War and Hybrid Interference on Civilians.” Journal of Aggression, Conflict and Peace Research 17, č. 3 (2025): 157–70.

DW. „Poland, Baltics Step Up Border Controls amid Migrants Crisis.” DW, 16. června 2024.

Euronews. „Finnish Police Detain Russian ‘Ghost Fleet’ Ship Crew as Cable Damage Probe Continues.” Euronews, 3. ledna 2025.

Filipec, Ondrej. „Multilevel Analysis of the 2021 Poland-Belarus Border Crisis in the Context of Hybrid Threats.” Central European Journal of Politics 8, č. 1 (2022): 1–18.

Guardian. „Moldovan Diaspora Critical in Elections as Country Battles Russian Vote-Buying, Says Former Minister.” Guardian, 27. září 2025.

Haagská úmluva III o zahájení nepřátelských akcí. 18. října 1907.

LBC. „Russia Denies Russian Drones over Poland Were Russian.” LBC Full Interview, 18. září 2025.

Mider, Daniel, a Marcin Żółtowski. „Correlates of Poles’ Resilience to Disinformation–Opinions and Countermeasures.” Democracy and Security (2025): 1–30.

Miętkiewicz, Rafał. „Hybrid Threats in the Baltic Sea. The Results of Analysis of Countermeasure Options.” Terroryzm. Studia, Analizy, Prewencja, Special (2025): 35–70.

NATO. „NATO Launches ‘Baltic Sentry’ to Increase Critical Infrastructure Security.” NATO, 14. ledna 2025.

OBSE. „Moldova’s Parliamentary Elections Were Competitive but Campaign Marred by Cyberattacks, Illegal Funding and Disinformation, International Observers Say.” OSCE, 29. září 2025.

Prime Minister of Greece. „Prime Minister Kyriakos Mitsotakis’ Meeting with the High Representative of the European Union for Foreign Affairs and Security Policy and Vice-President of the European Commission, Kaja Kallas.” 6. listopadu 2025.

Rauta, Vladimir. „Towards a Typology of Non-State Actors in ‘Hybrid Warfare’: Proxy, Auxiliary, Surrogate and Affiliated Forces.” Cambridge Review of International Affairs 33, č. 6 (2020): 868–87.

Sandu, Sanda. „Moldova’s 2025 Elections: A Pro-European Victory Despite Russia’s Hybrid Threats.” Stimson, 2. října 2025.

Santangelo, Federico. „The Fetials and Their ‘Ius.’” Bulletin of the Institute of Classical Studies 51 (2008): 63–93.

Schroefl, Josef, a Stuart J. Kaufman. „Hybrid Actors, Tactical Variety: Rethinking Asymmetric and Hybrid War.” Studies in Conflict & Terrorism 37, č. 10 (2014): 862–80.

United States Senate. „About Declarations of War by Congress.” Declaration of War against Bulgaria, Hungary and Rumania, hlasování Senátu 73–0, 4. června 1942.

Weissmann, Mikael. „Conceptualizing and Countering Hybrid Threats and Hybrid Warfare: The Role of the Military in the Grey Zone.” In Hybrid Warfare: Security and Asymmetric Conflict in International Relations, editovali Mikael Weissmann, Niklas Nilsson, Björn Palmertz a Per Thunholm, 61–82. Londýn: I.B. Tauris, 2021.

Weissmann, Mikael. „Hybrid Warfare and Hybrid Threats Today and Tomorrow: Towards an Analytical Framework.” Journal on Baltic Security 5, č. 1 (2019): 17–26.

Weissmann, Mikael, et al. Hybrid Warfare: Security and Asymmetric Conflict in International Relations. Londýn: Bloomsbury Academic, 2021.