Shrnutí
Česká republika nebyla ušetřena kulturních válek kolem potratů, práv menšin a feminismu, jak je známe v celé Visegrádské čtyřce. Kulturalizace politiky a neliberální obrat se nevyhýbá ani Česku. Přesto, že českou politiku neurčuje národně-populistický směr jako ve zbytku Visegrádu, je nutné konstatovat, že i ona zabředává do symbolických sporů a omezuje svou kapacitu pro řešení existenčních výzev. Tzv. kulturní války jsou rámovány ideologicky jako spor mezi liberály a konzervativci. Tento obraz sice odráží rozpad liberálně konzervativního konsensu po roce 2004, je však zavádějící. Tzv. kulturní války je třeba chápat na pozadí řady strukturálních změn a konjukturálních jevů, jejichž artikulace a postupné řešení samotné může do budoucna kulturalizovanou politiku vrátit zpět v politiku věcnou a odpovědnou, která je nutná pro to, abychom byli s to čelit nadcházejícím civilizačním výzvám.
Úvod
Válka na Ukrajině, energetická bezpečnost, sociální dopady inflace a nedostupnosti energií, a především klimatická krize: krize a každoročně nové výzvy vystřídaly dvě poměrně pokojná desetiletí po roce 1989. Nelze si ale nevšimnout, že politickou přítomností pravidelně hýbou zcela jiná témata: nepřátelství k islámu a genderu, práva menšin či postoje k očkování. Zda vůbec budeme schopni čelit existenčním výzvám je spojeno s tím, zda k jejich řešení bude směřovat racionální rozprava a politické úsilí o kompromis, či zda se politický boj vyplýtvá na boje o symboly a sociální normy. Výše uvedené by znělo jako laciný moralismus, kdybychom nebyli svědky postupné změny v povaze politických konfliktů nejen v České republice, ale na celém Západě. Stále častěji se hlavním střetem u nás, ale i u našich sousedů stávají tzv. kulturní otázky, tedy spory kolem témat morálního, symbolického nebo hodnotového charakteru. Typickým příkladem jsou práva vztahových menšin na manželství, feminismus a ve střední Evropě i potraty, tedy témata, která periodicky zastiňují právě otázky mnohem závažnější. Proč tomu tak je a co s tím dělat?
Kulturní války jako nová realita
V roce 2015 se česká veřejnost doslova rozdělila na dva tábory – na ty, co kategoricky odmítali migraci a islám, a na ty, kteří volali po solidaritě s prchajícími (Gelnarová, 2018). Zdánlivě se oba tábory střetly u vztahu k islámu. Jedni z něj měli strach, druzí ne; jedni se definovali proti němu (jako země křesťanské tradice), jiní považovali migraci a diverzitu za důsledek přirozeného vývoje, a dokonce v ní viděli výhodu pro národní hospodářství. Nápadné bylo, že věcné potřeby, tedy technické a finanční otázky integrace cizinců, reforma azylového řízení a zabezpečení hranic, bylo zastíněno něčím, co bychom mohli nazvat kulturní orientací, tedy tím, zda jako země budeme pro či proti islámu a migraci. V konečném důsledku k žádné na řešení orientované debatě nedošlo. Česko se nebylo schopno usnést ani na tom, aby přijalo několik desítek nedoprovázených nezletilých z Řecka. Místo toho přijalo pár křesťanských Iráčanů a jiné migranty zavíralo do detenčních center. Tzv. migrační krize byla především krizí spojenou s příchodem uprchlíků z válek Středního východu skrz propustnou balkánskou trasu a Česka se téměř nedotkla. Z virtuálních válek kolem islámu a migrace vyšlo Česko dlouhodobě poškozené, a jako země, která se v krizi dělí do dvou vzájemně znepřátelených táborů.
Z pozornějšího pozorování skutečnosti však tábory odpůrců a „vítačů“ jako takové neexistovaly: mnozí z těch, kteří se proti islámu negativně vyjadřovali, byli ochotni prchajícím nějakým způsobem pomáhat. Naopak studenti, kteří jezdili pomáhat na balkánskou trasu, nezastírali, že je k tomu vedlo i znepokojení a vlastní strach, který chtěli konfrontovat. Autorka tohoto textu se účastnila několika veřejných debat o islámu v kontextu migrační krize a její anekdotický, avšak konsistentní závěr je, že málokdo si během diskuse udržel zcela vyhraněný názor. Prvotní vyhraněnost byla projevem různých emocí: strachu z budoucnosti, obecné nevole či nedůvěry v instituce, jako byla v roce 2015 Evropská unie. Byla to právě artikulace problému v černobílém formátu kulturních válek, , která vedla jak ke společenské polarizaci, tak i k neschopnosti se k výzvě postavit věcně: váleční uprchlíci byli primárně chápání jako ohrožení kolektivní identity, a ne jako řešitelný problém
Kulturní války vedou k rozdělení do dvou táborů ve vztahu k otázkám, které nelze řešit vyjednáváním ani kompromisem, ale pouze prosazením jedné strany na úkor druhé, jež je vykreslena v nepřátelských barvách. Místo konfrontace různých řešení, vyjadřují spory tohoto typu spíše orientaci a skupinovou identitu aktérů: Jako liberálové nebo naopak konzervativci se různé strany staví jasně za nebo rezolutně proti rozšiřování manželství, feminismu nebo Istanbulské úmluvě (plným názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí). Cílem sporů není prosazení určité politiky, tedy právní úpravy rodinných vztahů, nástrojů pro omezování násilí atd., ale prosazení určitého postoje („za tradiční rodinu“) na úkor postoje druhého (za diverzitu a „genderovou perspektivu“). Takto vznikající tábory se pak skládají z nečekaných spojenců: např. pravice a konzervativní křídlo katolické církve se spojují s extrémní pravicí či komunisty.
Věčný návrat kulturních bojů
Takzvaná migrační krize sice zmizela z bezprostředního horizontu aktualit a hrozeb, ale téma migrace se v politickém prostoru udržuje dodnes. Chopily se ho populistické subjekty a udělaly z oněch emocí svůj politický byznysmodel. Ještě před rokem 2015 se Tomio Okamura o islám nezajímal. Když jej ale do veřejného prostoru dostalo tzv. anti-islámské hnutí, Okamura jeho obsah převzal, použil a českou ‚Pegidu‘[1] politicky zcela marginalizoval (Mareš 2015). Strach z migrace a islámu používá Okamura úspěšně nadále. Ve volbách v roce 2017 na něm obnovil svůj rozpadající se populistický projekt pod jménem Svoboda a přímá demokracie (SPD). Totéž lze říci i o znovuzvolení Miloše Zemana jako prezidenta v roce 2018.
Takzvaná. migrační krize a následná protiislámská vlna byla v mnoha ohledech bezprecedentní. Narušila to, co jsme donedávna považovali za pevné – státní i evropské hranice a pravidla. Přinesla téma islámu, které jsme zpovzdálí pozorovali od roku 2013, do bezprostřední blízkosti, navíc v roce největších džihádistických útoků v Evropě. Téma islámu a blízkovýchodních válek bylo natolik urgentní a zároveň natolik složité a nepoznané, že nebylo možné se divit tomu, jaké obavy mohlo v zemích etnicky a nábožensky homogenních a bez zkušenosti s imigrací vzbudit.
Ovšem podobná polarizace se od té doby opakuje v souvislosti s jinými tématy. U našich sousedů – u Poláků, Maďarů i Rakušanů – se země během prezidentských voleb hluboce rozdělily na dvě znepřátelené poloviny. I Česko pravidelně rozdělují menší bitvy, které se týkají kulturní orientace: práva menšin, manželství, potraty, feminismus. Pojem kulturních válek už se zažil natolik, že se sám stal jejich nástrojem a je dnes už běžné, že se politici vzájemně z kulturních válek obviňují, když chtějí druhé delegitimizovat.[2]
Přetrvávání formátu hodnotových sporů po roce 2015 v Česku překvapuje víc než jinde. Česko nevede takovou zásadní a trvalou kulturní válku, jakou rozpoutaly pokusy odmítnout liberální postkomunistické směřování obratem k paternalistické a identitární politice v Kaczynského Polsku a Orbánově Maďarsku. Na rozdíl od sousedů z V4 kulturní spory v Česku zásadně omezuje několik odlišností. Jednou z nich je slabý, až téměř nepřítomný nacionalismus, který lze vysvětlit národní saturací. Češi vyšli z 20. století v národně výhodné pozici a nenesou si s sebou frustrující zkušenost jako Polsko nebo Maďarsko. Dále není česká identita vázaná na katolickou církev, jejíž konzervativní křídlo hraje ve středoevropských kulturních válkách stěžejní roli. Ta byla navíc podstatným způsobem oslabena v momentě vzniku Československa a samozřejmě také v období komunismu. Čeští populisté, kteří kulturní války rozehrávají, nejsou (zatím) přesvědčiví nacionalisté ani tradicionalisté: Tomio Okamura i Andrej Babiš těžko zastanou roli podobnou Kaczynskému či Orbánovi. Politika současné vládní koalice se těmto bojům ve větší míře zvládla vyhnout. V předstihu vedená kampaň Andreje Babiše v kontextu vícerozměrné krize však zadává důvod k obavám z budoucnosti.
Podobně jako u našich sousedů se ale po vstupu do EU naplno projevily rozpory, které byly do té doby zakryté společným cílem. Široká liberálně konzervativní koalice, která během procesu evropeanizace odložila neshody stranou, se rozpadla (Barša, Hesová, Slačálek 2021). Liberální konzervativismus se po vstupu zemí střední Evropy do EU prakticky rozpadl na liberální a konzervativní křídlo, přičemž se jeho konzervativní část posunula směrem k nacionalistickým a tradicionalistickým pozicím, zatímco jeho liberální část osciluje mezi ekonomickým a společenským liberalismem. Liberálně konzervativní strany jsou silně oslabené, vůbec neexistují, nebo jsou pokoušené populismem (jako tyrkysová ÖVP za Sebastiana Kurze, viz Hesová 2021). Liberální pozice zastávala dlouho levice, která se ale téměř všude rozpadla. Větší část politické konkurence se přenesla na pravou část politického spektra. Právě pravicové strany soutěží na poli témat symbolických a hodnotových, často o tzv. křesťanský hlas (Vargovčíková 2021), čímž prohlubují kulturalizaci politiky.
I kvůli stranické dynamice se kulturní spory vracejí a lze očekávat, že dnešní křehká pětikoalice na jednom z nich utrpí, ať už půjde o definici manželství, vztah ke klimatické změně či k ombudsmanovi. Představitelný je i návrat Andreje Babiše, který mobilizačního potenciálu kulturních válek plně využije, jak se ostatně pokusil během poslední kampaně, do které zahrnul Viktora Orbána. Je téměř jisté, že repertoáry kulturních válek budou využívat populisté kolem Okamury, kteří letos získali právo na státní příspěvek na politickou nadaci. Takový extrémně pravicový think-tank by podpořil militantní protiimigrační a protievropské pozice a zároveň umožnil navázat systematické vztahy s podobnými organizacemi v Evropě, zejména s nadací AfD v Německu, s tzv. novou pravicí a s posílenou RN ve Francii. Současný stav je tedy křehký.
Jak vysvětlit úspěch tzv. kulturních válek?
Kulturní války jsou silně polarizující politické spory, které nahrazují, vytlačují či přepisují donedávna běžné levo-pravé politické spory kolem zdrojů, přerozdělování a programových vizí. Kulturní války jsou rámovány ideologicky jako spory mezi liberálním a konzervativním táborem. Bylo by ovšem chybné toto rámování chápat jako jejich vysvětlení. Zajímavější je podívat se na to, jaké vakuum vyplňují. Důvodů zmíněné kulturalizace politiky, tedy přenosu těžiště politických sporů z materiálních a programových sporů do sporů symbolických a hodnotových, je bezesporu několik. Jsou tu důvody strukturální – proměna komunikace a post-ideologické politiky, ale i důvody konjunkturální (Viz Hesová 2021).
Prvním důvodem je zásadní změna politické komunikace díky decentralizovaným sociálním sítím. Ty umožňují bezprostřední vertikální i horizontální politický kontakt, dávají výhody jednoduchým sdělením a vedou k politizaci těch, kteří byli dosud politicky spíše pasivní. Právě téma islámu, spíše než řešení migrace, vtáhlo od roku 2015 do politických rozprav masy lidí, kteří se do té doby o politiku nezajímali. Politické názory jsou stále častěji odmítavé až protisystémové (negative vote) a expresivní, spíše než aby byly jakkoli reflektované. Vyjadřují ještě problémy jiného typu než ty, které jsou explicitně zmíněny (odpor k islámu, k „genderu“).
V Česku teprve začínáme hovořit o skrytých krizích, mezi které patří enormní míra exekucí, pokračující prekarizace práce, nedostupnost bydlení a mizení infrastruktur a příležitostí z periferií, které nebyly a dosud nejsou předmětem politického úsilí. Politika je zaměřená na problémy elit a velkých volebních bloků (např. důchodců), zatímco celé jiné skupiny (nižší střední třída, periferie, mládež) zůstávají mimo zájem politiky, a hlásí se o tentozájem protisystémovým chováním. Zmíněné skryté krize jsou důsledkem ekonomické proměny, která dlouhodobě odstavuje periferie, jež nejsou zapojené do globální ekonomiky, na druhou civilizační kolej. Na toto prohlubující se rozdělení neodpovídá ale žádná všeobecně sdílená, univerzalistická politická vize, jakou byla dříve vize rozvojová, industrializační či transformační, která by cílila na celospolečenskou integraci skrze socio-ekonomickou proměnu. Politika udržování kurzu favorizuje ty, kteří jsou již zvýhodnění, a představa pokroku se omezuje na důležité téma individuálních práv, které už ale nejsou součástí nějaké celkové progresivní vize. Liberální podněty k nám ale často přicházejí z EU. Příkladem je právě již zmiňovanáIstanbulská úmluva. Místy až militantní nepřátelství vůči liberálním tématům je vyjádřením odmítavých postojů vůči zaměření elitistické politiky, která zůstává bez inkluzivní politické vize.
Další důvody je třeba hledat v nedávné politické praxi. Různé postupy kulturních válek se staly nástroji v repertoáru zejména populistických stran kvůli jejich velkému polarizačnímu a mobilizačnímu potenciálu. Patří k nim vyvolávání paniky, delegitimizace oponenta jako nepřítele a stigmatizace společenských skupin skrze veřejné konflikty, dramatická gesta, polarizující zákony atd. Jestliže v zemích okolo nás během posledních voleb populisté stigmatizovali vztahové a jiné menšiny, hlavním českým tématem zůstává migrace a kritika mezinárodní solidarity.
Mnohem závažnějším typem politické praxe je národně-konzervativní odpověď na zmíněné strukturální změny, které se soustředí ne na socio-ekonomickou, ale na ryze symbolickou formu společenské integrace a paternalistický management společenských rozdílů. Ve středoevropském regionu je to právě nativistická, christianistická ideologie Fideszu a PiSu, která definuje národ v opozici proti liberálnímu Západu na základě tradicionalistických pozic, pro které je neustálá antagonizace feminismu a LGBT práv stěžejní. Tato tradicionalistická ideologie dále postupně rozvíjí způsob, jak “manažovat“ vznikající propasti mezi integrovanými centry a dezindustrializovanými periferiemi. Paternalistická sociální politika PiSu, ale zejména Fideszu opouští od emancipační sociální politiky a omezuje univerzální dávky. Sociální podporu naopak soustředí na ty, kteří produkují a plodí, resp. se zařazují do paternalistického řádu. Maďarsko například pacifikuje své dlouhodobě nezaměstnané („surplus population“) nedůstojnými, ale stabilizujícími nucenými pracemi (Hesová 2022).
Právě obnovení genderových, rodinných, etnických a také ideologických hierarchií, ve zkratce zavádění konzervativního paternalismu, je v regionu jedinou propracovanou odpovědí na globalizaci a liberální transformaci, a jako takovou ji nelze brát na lehkou váhu. Naopak, je nutné dobře chápat, že je zakotvená v potřebě reagovat na vskutku civilizační změny, které přináší globalizace. Je to ale odpověď, která opouští emancipační, univerzalistické cíle moderní politiky, a proto je také nutné se vůči nástrojům (kulturním válkám) a diskriminačním dopadům těchto politik vymezit.
Co s tím?
V první řadě je nutné vyvarovat se jazyku kulturních válek: hovoru o nepřátelích, dramatizaci hrozeb, osočování z kulturních válek samotných. Každá „válka“ má totiž dvě strany a stigmatizace druhého jako „nepřítele“ ji jen prohlubuje. I liberální pravicová strana, například Polská Občanská platforma, svou antagonizací PiSu dlouho tuto hru hrála, čímž přispěla ke kulturalizaci politických sporů. Naopak slovenská prezidentka Zuzana Čaputová uspěla mimo jiné i proto, že se do kulturních válek, rozehrávaných tehdejším oponentem ze strany Smer, který se stylizoval do konzervativního křesťanského politika, neúčastnila. Přiznala své liberální postoje, ale formulovala je inkluzivně, a přihlásila se k obecnějším hodnotám respektu a péče.
Zadruhé je třeba lépe chápat politické, komunikační proměny, kterými si společnosti procházejí; podívat se kriticky na dopady transformace a odkrývat ty skryté krize, které se nepřímo projevují např. protisystémovým hlasováním a kulturními válkami, tedy manipulativní komunikací a otevřeným nepřátelstvím proti vlastním spoluobčanům.
Zatřetí je potřeba si přiznat „krizovost“ současnosti, tedy pojmenovat a brát vážně trendy, které ohrožují společenskou soudržnost a stabilitu; dále je nutné přiznat si, že na tyto trendy nemáme dobré nebo téměř žádné odpovědi, jakož ani vizi, jak jim čelit. Na téma nerovnosti společenské, geografické, vzdělanostní nevedeme žádnou zásadní společenskou debatu. Její součástí totiž musí být i debata o ceně, kterou si tyto nerovnosti vyžádují, a o rozdělení nákladů, které si zhoršující se životní, zemědělské a také globální prostředí v budoucnu vyžádá.
V současné době jsme svědky hned několika nesystematických krizových řešení covidové a energetické krize, kterou ale přehlušují právě ideologická a populistická gesta. Zrušení hrubé mzdy bez alternativního systému výběru daní v momentě prohlubování se rozpočtového deficitu, jednorázové příspěvky důchodcům a rodinám bez rozlišení příjmů, kompenzace nákladů na elektřinu bez dlouhodobé energetické koncepce atd. jsou právě ta gesta, která oslabují schopnost čelit přicházejícím výzvám finančně a z hlediska legitimity institucí. ..
Závěr
Nejen v Polsku a Maďarsku, ale i politiku v Česku v menší míře pravidelně určují různé kulturní boje. Od roku 2015, kdy se tyto boje rozdmýchaly kolem migrace, se pravidelně vracejí a je představitelné, že ovládnou i kampaně během příštích voleb. Jejich mobilizační a polarizující účinky jsou však pro mnoho politiků, a nejen těch extrémistických či populistických, neustálým pokušením. Politika kulturních válek ničí věcnost a inkluzivnost politického rozhodování a v konečném důsledku i demokratickou kulturu, a proto je nutné snažit se těmto bojům porozumět.
Kulturní války představují ambivalentní jev: jsou nežádoucím projevem proměn politiky, ale také vědomým nástrojem politického boje. Odrážejí společenské důsledky globalizace a proměny ekonomického a komunikačního modelu, se kterými si současná středová či liberální politika neví rady. Řskrytých krizí bude nutné přinejmenším pojmenovat a učinit je předmětem společenské debaty, protože společenské, geografické až civilizační rozdíly ve společnosti se budou i nadále prohlubovat. Kulturalizované řešení typu paternalistického nacionalismu, který kulturní války cíleně používá, problémy neřeší, jen mitiguje, a opouští od liberálních a emancipačních ideálů modernity.
Kulturní antagonizace politického soupeře v civilizačních termínech je nebezpečná, stejně nebezpečné je ale ignorování kontextu, ve kterém tato kulturalizovaná politika vytlačuje politiku programovou a věcnou. Už dnes, tváří v tvář válce na Ukrajině, rozpočtovému schodku a stále zřejmějším dopadům klimatické, energetické a zásobovací krize, je jasné, že kulturní boje přestavují zásadní oslabení politické kapacity čelit a řešit nastávající krize. Proto je nutné politickou praxi vědomě kultivovat, jakož i orientovat na řešení zásadních, a ne zástupných, výzev současnosti.
Doporučení
- vyvarovat se veškeré nepřátelské rétoriky. Přes rozdílné názory většinu politické reprezentace a veřejně činných osob spojuje zájem o veřejné dobro.
- systematicky podporovat inkluzivní rétoriku a politiku. Společenská jednota je předpokladem funkčních institucí.
- neopouštět liberální a univerzalistická východiska politiky. Politika by neměla otevřeně privilegovat jednu skupinu na úkor jiných.
- důraz na věcnou a vědecky podloženou politiku. Pouze tak je možné vybudovat důvěryhodnost institucí pro pozdější náročná rozhodování.
- veřejná podpora debaty o dopadech a ceně klimatické a energetické krize, jakož i o zmíněných skrytých krizích. Je nutné uznat, že neartikulovaným motivem mnoha jevů, ohrožujících liberální demokratická pravidla, jsou socio-ekonomické procesy, na které nemáme dobrou odpověď.
- konkrétně: politická reprezentace a státní úřady by měly systematicky vytvářet tlak na to, aby prostředky, investované do Nádrodního plánu obnovu, přinesly reálné výsledky formou společenské debaty, inovativních formátů veřejné komunikace a praktických návrhů.
- hledat v EU, zejména ale v sousedních státech, spojence pro společná řešení dopadů klimatických, zásobovacích a energetických proměn, a investovat do těchto diplomatických, akademických a také regionálních a obchodních partnerství.
- využít české předsednictví Rady Evropy k posílení českých kapacit pro jednání na půdě EU. Proaktivně vysvětlovat fungování EU a roli EU pro české zájmy.
- vytvořit ministerstvo koordinující odpověď na klimatickou změnu a energetickou transformaci.
Zora Hesová je odbornou asistentkou na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Věnuje se náboženství v současné politice se zvláštním zaměřením na kulturní války ve střední Evropě a islám na Balkáně. Zora Hesová napsala knihu o filozofii Abu Hamid al-Ghazaliho, spolueditovala knihu o kulturních válkách ve střední Evropě a píše odborné články o islámu v Evropě a o náboženství a populismu. e-mail: Zora.Hesova@ff.cuni.cz
[1]Skupinu kolem FB stránky “Islám v České republice nechceme”, IvČRN, jejíž členové s Pegidou a AfD navázali styky a jako Blok proti islámu neúspěšně kandidovali do voleb.
[2] Např. v souvislosti s návrhem zákona o stejnopohlavním manželství, který představitel ODS odmítl jako „kulturní válku“: „Na kulturní války teď nemáme čas, odmítl Benda manželství homosexuálů“, IDNES 21. 5. 2022, https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/manzelstvi-osob-stejneho-pohlavi-snemovna-benda-ods-je-to-soucast-kulturnich-valek.A220531_141032_domaci_kop
Text vyšel jakou součást publikace Formování priorit předsednictví. Evropské unie: národní výzvy:
